Život není to co máme, ale to co vydržíme!

Beskydská sedmička

11. září 2012 v 21:50 | quassar |  Běh
Na závod Beskydská sedmička jsem narazil na internetu pár dní po jejím prvním ročníku a musím říct, že mě ta "šílenost" hned na první pohled zaujala. O co se vlastně jedná? Pořadatel tomu říká horský maraton, on je to vlastně ultramaraton s ultra převýšením. Podstatou je přechod (ano spíš přechod, celé by to nepřeběhl asi ani Haile Gebrselassie) sedmi tisícovkových vrcholů Beskyd, součet jejichž nadmořské výšky téměř dosahuje himalájské K2. Závod totiž pořádá Libor Uher, což je jeden ze tří českých pokořitelů výše uvedené himalájské hory.

Už loni jsem přemýšlel s kým to půjdu, protože se jedná o závod dvojic (v hobby kategorii i trojic). Nakonec jsem to nějak vypustil a až letos se rozhoupal, že do toho jdu. Bavili jsme se o tom už dřív s Michalem Zavadilem, takže volba parťáka byla téměř jasná. Ještě než odjel na Kavkaz jsme se přihlásili s tím, že začneme po jeho návratu trénovat.

12. srpna jsem měl triatlonový vrchol sezony, takže trénink na sedmičku jsem chtěl začít až potom. V plánu byly "ještědy" a dlouhé tři až pětihodinové běhy. No nějak to nevyšlo podle představ, Ještěd nebyl žádnej, dlouhý běhy přes tři hodiny jen dva a k tomu pár cca 2,5 hodinových běhů v kopcích. Bohužel cca 14 dní před závodem mě po jednom tréninku začal bolet kotník a abych svoje tělo pořádně potrápil, běžel jsem s touhle bolístkou jeden den z Liberce do Nového Města a další den zase zpátky. Kotník opuchl, takže následoval týden bez tréninku. Když už to vypadalo, že to bude ok, šel jsem triatlon v Hrádku, po kterém jsem zjistil, že to ok rozhodně není. Takže poslední týden před sedmičkou jsem skoro nevytáhl paty (vlastně spíš kotníky) z baráku a jediný můj pohyb byl přesun do a z práce. Nohu jsem mazal různejma ibalginovejma mastma, ibalgin jsem do sebe futroval i zezhora, nicméně otok nemizel a noha bolela dál. Upřímně řečeno se mi na tu sedmu vůbec nechtělo, ne že bych nevydržel trochu bolesti, ale měl jsem strach, že si tu nohu zku...m definitivně.

V pátek po dvanácté nás vyzvedl Štrynclík s rodičema a jelo se do Frenštátu pod Radhoštěm. Dorazili jsme tam nějak okolo půl šesté večer, Pavel čekal na Tomáše Petrečka a my se šli odprezentovat. Pak následovala večeře, převlečení do závodního, příprava batohů a jelo se do Třince na start.

Ještě než začnu psát o samotném průběhu závodu, je možná dobré uvést co nás vlastně čekalo. Trasa pro kategorii Sport do které jsme se přihlásili měřila 95 km a vedla překvapivě ne přes sedm, ale dokonce přes osm kopců. Převýšení pořadatelé naměřili na 5430 metrů, reálně to ale prý bylo přes 5600.

Start byl původně stanoven na desátou večerní, trošku se to ale zpozdilo, takže pomyslný startovní výstřel zazněl asi pět minut po půl jedenácté. Na trasu nás vyvedla dakarová Tatra, kterou šoféroval samotný Karel Loprais. Na náměstí v tu chvíli bylo všech cca 1500 přihlášených dvojic, takže si určitě dokážete představit, že to byl pořádný dav, který vyrazil vstříct beskydské výzvě. My byli díky Štrynclíkovi nachystaný hned za tatrovkou, takže jsme se vůbec nezdrželi a vyrazili hned s největšími vlčáky. Klusali jsme celkem svižně, mě příšlo, že až moc svižně, takže jsem se snažil Michala trochu zpomalit. Sice nám utekla první skupina, ale bylo nám jasné, že je to hodně dlouhé a přepálit to hned na začátku by mohla být velká chyba. Asi po pěti kilometrech běhu do mírného kopce se terén zvedl, skupina nejrychlejších v tu chvíli jako jeden muž přešla z běhu do chůze, později jsme se dozvěděli, že prostě Štrynclík zavelel a šlo se :)
První kopec se jmenoval Velký Javorový a měl 1031 metrů. Šlo se po sjezdovce, ale i tak musím říct, že to bylo spíš zatím na rozdejchání. Kousek za vrcholem se trasa Sport rozdělila s trasou Hobby, "sporťáci" (a my s nima) šli dolů, "hobíci" si dali hřebenovku rovnou na další vrchol. Sestup do Řeky měl nějakých 480 metrů a probíhal v celkem těžkém terénu. Skoro celé jsme to běželi, takže jsme dole byli v cukuletu. V Řece jsme byli za 1:32, jak jsem koukal posléze do výsledků, tak jsme byli na tomto mezičase pouhou minutku za Liborem Uherem a asi osm minut za Pavlem Štrynclem s Tomášem Petrečkem. Takže mám pocit, že jsme to maličko přepískli.

Další výstup začal opět pozvolně, stoupalo se na Ropici (1082 metrů). Už zezpoda jsme viděli obrovský roj čelovek, to se totiž na trať před nás dostali hobíci, kteří, jak jsem uvedl výše, nesestupovali a posléze nevystupovali. Za Ropicí byl první bufet, takže nám bylo jasné, že musíme máknout, abychom dole nestáli ve frontě. Michal za to vzal a šestisetmetrový sestup jsme seběhli opravdu výborně, dole před náma už byli již jen ti opravdu nejlepší, takže doplnění vody a zblajznutí banánu zabralo minimum času.

Třetí kopec byl Travný, který jsme ohodnotili sami jako "jedničku" (první kategorie stoupání - viz grand tour v silniční cyklistice). Kopec měřil 1203 metrů a převýšení činilo 728 metrů. Michal si zde, podle svých slov, prožil svojí první menší krizičku, sice maličko při výstupu ztrácel, ale musel se kousnout, protože já vůbec nepoznal, že se trápí. Další občerstvovačka byla v obci Krásná (500 metrů nad mořem),dorazili jsme tam téměř přesně po pěti hodinách závodu, moc jsme se nezdržovali, protože další kopec před námi bylo už stoupání takzvané Horse category.

Lysá Hora je nejvyšší kopec Beskyd a se svými 1324 metry opravdu budila respekt. Po asfaltu to ještě šlo, ale jakmile jsme vlezli do terénu na mě hned po Michalově hlášce, ať mu moc neutíkám, vlezla největší krize mýho života. Chtělo se mi hrozně spát, bolelo mě břicho, motal jsem se jak opilej a vůbec mi to nestoupalo. V jednu chvíli už byla bolest břicha nesnesitelná, takže jsem byl nucen zaběhnout do lesa a pokusit se vyprázdnit. Bolest břicha sice zmizela, krize bohužel ne. 824 metrů převýšení jsme šli nekonečnou hodinu a třičtvrtě a před nás se dostalo neuvěřitelné množství soupeřů. Michal byl opravdu trpělivej, ale věřím, že ho to v tu chvíli asi moc nebavilo. Vrchol Lysé Hory byl ještě potmě, ale při sestupu dolů bylo jasné, že brzy začne svítat. Doufal jsem, že sestup bude výrazně lepší, což se bohužel nepotvrdilo, takže dolů jsme šli další hodinu a čtvrt. A opět se přes nás valili hordy soupeřů. Navíc jsem neustále zakopával, takže jsem si pravej palec nakopl asi desetkrát. Ještě před Lysou horou jsme měli průměr téměř 7 kilometrů na hodinu, což bylo na nás opravdu výborný, bohužel Lysou jsme šli celé tři hodiny (bylo to 12 kilometrů). Upřímně musím říct, že jsem si vůbec nedokázal představit, že v tom stavu budu pokračovat dál a jediným mým přáním bylo někde se svalit a spát. Ještě mě k tomu všemu začal dost bolet výše uvedený kotník. Na občestvovačce jsem snědl kus rohlíku a klobásy, nacpal do sebe gel a ibalgin. Zvedli jsme se, že jdeme dál.

Čekal nás Smrk (1276m) a také největší převýšení závodu (nějakých 840 metrů). Doufál jsem v zázrak a on se opravdu stal. Už na asfaltovém začátku jsem cítil, že už je to opravdu o něčem jiném a když jsme se dostali do terénu, dá se říct, že jsme skoro letěli. Nakonec z toho byl náš nejlepší výstup v závodě a zaříznutí spousty soupeřů, kteří nás předtím pokořili na Lysé. Z vrcholku Smrku byl asi pěkný výhled, jenže my jsme jenom orazili kartičku a frčelo se dolů. Už předtím jsem kvůli kotníku zakázal Michalovi běhat kamenitě sestupy, takže seběh začal až o kus niž, kde kamení přešlo v šotolinovou lesní cestu. Tam se nám opět povedlo předběhnout většinu dvojic, které byly v dohledu, tedy až na dvě děvčata, která odolávala až na občestvovačku v Čeladné (kde nám hned utekly :)). Tam jsme potkali odstoupivšího Libora Uhera, natlačili do sebe polívku, doplnili tekuté zásoby a šlo se dál.

Výstup na Čertův mlýn byla už zase jenom "jednička", protože převýšení sedmset metrů už se nám do našeho hodnocení jako horse category nehodilo. Tempo se nějak ustálilo a my pomalu začali opět tuhnout, pro změnu oba. Tentokrát už to nebyla krize, která přejde, ale spíš postupná ůnava kolen, stehen a dalších částí nohou. V tu chvíli jsme byli na trati nějakých necelých dvanáct hodin a před sebou jsme měli ještě kromě Čertova mlýna další tisícovku Radhošť a pak už poslední kopeček Velký Javorník. Po sestupu do Ráztoky jsme se dozvěděli, že vítězem se stál náš kamarád Pavel Štryncl s Tomášem Petrečkem, což nám dost zvedlo náladu a trochu i morál, každopádně unaveným nohoum to bylo šumák.
Stoupání na Radhošť se nám s ubývajícími silami zdálo nekonečné, znovu a znovu se před námi objevoval horizont, abychom hned po chvíli záhledli horizont další. V tu chvíli už jsme se takříkajíc belhali, to že máme před sebou ještě jeden sestup a další horu, se nám zdálo šílené. Pří sestupu do Pinduly (krásnej název, ten mi zůstane v mysli navždy :) Michalovi došla voda v kejmlu, takže jsme se domluvili, že si na posledním kopci, tedy Velkém Javorníku, dáme pivo.

Převýšení 390 metrů se nám zdálo jako nic, jenže to jsme netušili, že nás nejdřív čeká Zadní Javorník, Malý Javorník a také, že v Beskydech 1,5 kilometru znamená spíš 2,5 kilometru. Pivo na Velkém Javorníku bylo příjemné osvežení a trochu nás nakoplo do finálního sestupu. Už skoro dole nás předběhly asi čtyři mixy, které bojovaly o stupně vítězů, ale to nás nechalo zcela chladnými. Domluvili jsme se s Michalem, že běh předvedeme, až ho bude komu předvádět. Na poslední louce před Frenštátem si hrály mladé maminky s dětma, takže jsme přešli do běhu, který nám vydržel až do cíle. Na nějaké slavení nebyly síly a vlastně ani nálada, protože jsme měli zato, že jsme skončili hodně hlubovo v poli poražených. Čas byl o nějaké dvě hodiny horší, než jsme doufali, takže jsme sedli, vypili pivo a zafandili dalším soupeřům.
Večer už proběhla jen pizza v místní restauraci, dvě pivka a šlo se spát, Noc na karimatce v tělocvičně plné lidí byla v našem fyzickém stavu spíše utrpením, než odpočínkem, ale to bylo stejné pro všechny tam.

S Michalem a Štrynclíkem jsme se nejdříve shodli, že už nikdy víc, ale s odstupem času za sebe musím říct, že ještě někdy určitě :) Byla to pro mě především hodně cenná zkušenost, jak co se týče poznatků o vlastním těle, tak i o tréninku, který je na akci podobného ražení potřeba.
A co se týče umístění nakonec z toho bylo celkové 43. místo v kategorii sport a 28. v kategorii muži do 40 let. A cílový čas 17hodin 54minut.




 

Dřevěný muž

25. června 2012 v 22:14 | quassar |  Triatlon
Po povedeném běžeckém jaru, kdy jsem si slušně vylepšil osobní rekordy na půlmaraton a maraton (1:20:01 a 3:01:59) a ve dvou závodech i zaběhl docela pěkné pořadí (4. místo v běhu z Frýdlantu do Lázní Libverda a osmé místo na Bakovském půlmaratonu) se celkem podařilo i cyklistické "předletí" (15. místo krátká trať na ABBcupu a hlavně kontumační vítězství nad Sálošem v časovkách :))). Jenže jako svou hlavní disciplínu považuji triatlon a můj první závod v něm byl právě Dřevěný muž, který proběhl v sobotu 23.6.

Původně jsem měl v plánu Hornettlon (což je triatlon s mtb), jenže o Dřevěňáku jsem slyšel jen to nejlepší a když mi v úterý Bezďa zavolal, jestli na něj s ním pojedu, neváhal jsem ani minutu. Jednak proto, že přeci jenom mám "silniční" triatlony trochu radši a za druhé i proto, že si s Bezďou vždycky rád zazávodím. V úterý jsem absolvoval zátěžový test na FTVS, který dopadl docela dobře (i když rezervy tam jsou pořád dost velké), Bezďa si dal dokupy silničku a mohlo se vyrazit.

V sobotu budíček v půl šesté, v půl sedmé odjezd směs Ploukonice, kde probíhalo plavání a kde bylo také první depo. Dřevěný muž byl první triatlon s dvěma depy, který jsem absovoval, takže jsem z toho byl celkem nervozní. Naštěstí pořadatelé nebyli žádní nováčci (nakonec to, že se jednalo již o třicátý ročník dřevěňáka tomu napovídal), takže všechno měli dostatečně zmáknuté. V osm start, byl jsem jeden z mála v neoprénu a nepostavil se jak bývá mým zvykem na chvost startujících, což se ukázalo jako velice dobrý tah. Plavec jsem pořád mizernej, ale v sobotu to prostě šlo. V první půlce jsem byl odhadem na konci první desítky, z vody jsem nakonec vylejzal sedmnáctý. Depo proběhlo v pohodě, dokonce jsem si stihl ještě hodit bedýnku s věcmi do připravené dodávky a vyrazilo se na kolo.

Už zkraje jsem věděl, že rozhodně nepojedu sám. Postupně se zformovala cca dvacetičlená skupina, nutno podotknout, že první kolo bylo dost "o hubu", u některých závodníků mi připadalo, že jedou v balíku poprvé. Obzvláště jeden týpek bez helmy byl dost nebezpečnej, naštěstí jsme ho brzy utrhli. Ze začátku to neprobíhalo moc dobře, střidali jsme asi v pěti, ostatní se vezli, naštěstí se našel týpek, který všechny objel a domluvil jak budeme střídat. Druhé kolo bylo už dost o něčem jiným a průměrná rychlost stoupla přes 37km za hodinu. Postupně jsme sbírali závodníky, kteří odpadli z první grupy, občas někdo odpadl od nás, takže nás jelo plus mínus stejně. Jedinou krizi, kterou jsem měl byla ve stoupání z Kněžmostu ve 4. kole, naštěstí jsem se dotáhl brzy zpět. Pět set metrů před druhým depem nás dost zdržel traktor přes celou silnici, no chudák traktorista si nevyslechl nic pěkného. Mě to bohužel asi stálo ještě o chloupek lepší celkové umístění.

Z druhého depa jsem měl dost strach, protože jsem vůbec netušil, kde skončí moje bedýnka s výbavou. No ale k mé velké radosti mi při příjezdu z kola padl zrak přesně na tašku globus s botama, která byla navrchu mojí přepravky. Takže kolo k zemi, boty na nohy a šlo se běhat. Hned zkraje běhu jsem předstihl asi 4 soupeře z cyklistické grupy a hnal se za ostatními, cca po prvních pětistech metrech běhu jsem byl asi na jedenáctém místě. Asi 200 metrů před sebou jsem viděl holohlavého soupeře, který se mi zdánlivě vzdaloval. Postupně jsme "spolu" předbíhali jedno soupeře za druhým, v tu chvíli jsem ale vůbec netušil kolikátý jsem. Až těsně před obrátkou mi jeden divák nahlásil osmé místo, což jsem si nakonec za chvíli zkontroloval, protože soupeři přede mnou už běželi zpět. Onen holohlavý soupeř začal trošku vadnout, takže za obrátkou už byl tak říkajíc "na dostřel". Cca po kilometru cestou zpět jsem ho dostihl, "zakousl se" však do mě jak lev do prchající antilopy :) V tu chvíli jsem byl sedmý, ale už jsme se pomalu začali přibližovat k šestému a pátému. Oba dva jsme dostihli na občerstvovačce, kterou jsem zvládl nejrychleji a všem třem jsem utekl. Asi tři kilometry před cílem jsem zahlédl i čtvrtého v pořadí, ten však měl k mé smůle sebou cyklodoprovod, který se neustále ohlížel a mohutně ho hecoval. Sice jsem se pomaličku přibližoval, nicméně už jsem to nestihl a doběhl jsem 8 sekund za čtvrtým místem. Jak jsem posléze zjistil, běh se mi opravdu moc povedl :)

Nakonec tedy 5. místo a rozhodně životní triatlonový výsledek. Po doběhu žízeň jak trám, nicméně k pití bylo pouze pivo, které nahonec do mě zahučelo asi na dva loky (trenér by mě za to učitě nepochválil :). Chvilku jsem pokecal se soupeři a vyrazil podpořit Bezďu. Bezďa bojoval jako lev a měl jsem co dělat abych mu ten posledni kilometr zpátky do cíle stačil. Dali jsme ještě nějaký to pivko, koupačku na vystřízlivění a jelo se domů.

Osobně hodnotím svůj výkon na Dřevěným muži velice dobře a rozhodně to je pro mě nejlepší výsledek sezony (nejen co se triatlonu týče). Vyšlo všechno snad nejlíp jak mohlo a mám z toho velkou radost. Bezďa vypadal taky velice spokojeně (ještě aby ne, 40. místo je taky parádní výsledek), takže jsme se už dopředu domluvili, že příští rok nebudeme rozhodně chybět, protože Dřevěnák je parádní závod.

Ještě časy jednotlivých disciplín:
plavání (1km) - 0:18:45 - 17. místo
kolo (105km) - 2:49:55 - 11. místo
běh (12km) - 0:47:35 - 1. místo
celkový čas - 3:59:40 - 5. místo
na startu 130 závodníků


Boboloppet aneb závod pravých chlapů

28. února 2012 v 21:59 | quassar |  Běžky
O tomhle závodu jsem poprvé četl na internetu někdy v listopadu loňského roku a už podle názvu mi bylo jasné, že to bude to nějaká kulišárna. Název mi nápadně připomínal Vasaloppet, ale to, že to není podoba čistě náhodná jsem se dozvěděl, až když jsem narazil na stránky samotného Boboloppetu (www.boboloppet.com). Ono se totiž ukázalo, že název není jediná "podobnost" mezi Vasa a Bobo :)

Po přečtení propozic jsem se dozvěděl, že Boboloppet je skutečně hodně inspirovaný slavným švédským Vasaloppetem. To nejdůležitější a to trať, byla nastavena tak, aby svojí délkou slavný Vasa vyrovnala. Pro ty, kteří se zas tak moc o laufy nezajímají, Vasaloppet je dlouhý celých 90 kilometrů. Boboloppet tedy nechtěl být pozadu, takže distance shodných devadesáti kilometrů dávala již dopředu na vědomí, že nepůjde o nějakou krátkou a pohodovou vyjížďku. Jenže Boboloppet chtěl jít ještě dál a slavný "Vasák" svojí náročností překonat. Švédský závod je totiž vlastně skoro celý po rovině, a kdo z vás zná Jizerské hory, ví, že o běžkování na rovině si tam může nechat tak leda zdát. Další lauf, skoro stejně slavný jako Vasa, který se každoročně koná v Jizerských horách, tedy Jizerská 50 patří profilem mezi nejnáročnější závody Worldloppetu, což je jakýsi "světový pohár" na dlouhých tratích (laufech). Kombinace těžkého profilu a distance devadesáti kilometrů tedy udělala z Boboloppetu zřejmě nejtěžší lauf světa :)))
Trať závodu
Po přečtení propozic jsem nahodil udičku Mojdovi a čekal, jestli spolkne návnadu. Mojda je jeden z lidí, kteří jdou do téměř jakékoliv bejkárny a ani tentokrát nezklamal. Vzhledem k tomu, že byl teprve začátek sezóny a já vlastně nevěděl, jak na tom vůbec v sezóně lyžařsky budu, s přihláškou jsem trošku otálel. Obvyklý objem najetých kilometrů za předchozí sezóny skýtal zhruba tři Boboloppety, no a s tím bych byl hodně opatrný, abych se do toho pustil. Fyzičku si udržuju teď už celý rok, ale vím, že bez tréninku lyžování celkem bolí (jako asi každý sport), takže jsem si nebyl sebou moc jistý. Těsně před koncem roku se v seznamu přihlášených objevila takřka celá Stuchlíkovic rodina i s tetou Háňou, což mi popravdě doslova vyrazilo dech. No takže těsně po novém roce jsem poslal i já svou přihlášku a zaplatil "bolestných" 300,-. Do konce roku to bylo pouze za 100,-, ale co můžu si to dovolit :) Vlastně mi to vůbec nevadilo, protože pořadatel hodlal celou částku startovného věnovat Jizerské opsce, která se nám po celý rok stará o Jizerskou magistrálu a především v zimě většinou dokonale připravuje běžkařské tratě. Takže si myslím, že to bylo velice dobře investovaných tři sta korun.

Takže přihlášeno, trénink šel zkraje sezóny celkem dobře, začal jsem se tedy na Bobáč těšit. Nicméně se od konce ledna trénování přestalo dařit tak jak jsem původně zamýšlel, nějak mi do toho vždycky něco skočilo (převážně práce o víkendech), takže pěkných 550 km do poloviny ledna jsem příliš nenavýšil. Ale už mám za sebou podstatně náročnější závody, takže jsem věděl, že určitě dojedu. Každopádně vzhledem k tomu, že se stále považuju za lyžaře začátečníka, jsem tušil, že pojedu spíše na dojetí, než že bych nějak závodil.
Koncem ledna uhodily kruté mrazy, během kterých proběhl tradiční Zlatý cepín. Cepín se konal pouhý týden před původním termínem Boboloppetu, ale mrazy bohužel pokračovaly dál. Zřejmě po bolestivé zkušenosti z Ludwig Koenigslaufu se nakonec pořadatel rozhodl, že závod posune do snad přívětívějších teplot, takže z původního termínu 10. února se zrodil termín nový a to února osmnáctého. Já se byl v pátek desátého večer s čelovkou projet a musím říct, že jsme mohli všichni děkovat, že se závod posunul. Když jsem totiž přijel zpět na stadión v Bedřichově v osm večer, teploměr ukazoval mínus 18 a mě začaly omrzat prsty na rukou. Devadesát kilometrů v těchto mrazech by bylo opravdu utrpení a myslím, že by dojel málokdo.

Ve čtvrtek před novým termínem závodu jsem ještě hodil Štěpánovi lyže, aby mi to v sobotu jelo, nakoupil proviant a začal se pomalu chystat na sobotu. V pátek večer vše připraveno, dokonce jsem se dokopal do postele lehce před jedenáctou. V plánu bylo sedm hodin spánku, což se bohužel nepovedlo. Ve čtvrt na čtyři jsem se probudil a už ne a ne zabrat. Závodů mám za sebou spousty, takže jsem nechápal, proč jsem tak nervózní a už nemůžu spát. Ve třičtvrtě na šest jsem vstal, vykonal vše co bylo potřeba a v sedm vyrazil do Bedřichova.

Nahoře jsem potkal Davida, nalákal ho tam Čálfi, který nakonec sám nedorazil. Při prezentaci jsem si vybral moc pěkné startovní číslo (69) a za chvíli tu byli Stuchlíci v silném složení: Mojda, Káťa mladší, Káťa starší a Háňa. Původně jsem myslel, že pojedeme tak nějak pohromadě, ale holky najednou vyrazili na start a už byly pryč, Mojda zas vypadal, že má ambice, takže jsem nakonec vyrazil sám s Davidem asi patnáct minut po osmé hodině. No David jel na rozdíl ode mě skate, takže moc dlouho netrvalo a už měl menší náskok, který se mi po lehkém narovnání trati dařilo držet. Za chvíli jsme dorazili Petra Harcubu, který startoval asi minutu před námi. Chtěl jsem ještě dorazil holky, protože jsem věděl, že pro mě to bude ten den spíš na dojetí a nechtělo se mi jet samotnému. Po nějakých patnácti minutách jsem je už viděl před sebou a docvakl jsem je u prvního lampiónu. Orienťácké lampióny sloužily jako jakési samokontroly, trať nebyla značená, nikde nebyli žádní pořadatelé, takže šest procvaknutých kontrol svědčilo o tom, že závodník projel kompletní trať. Po první kontrole následoval sjezd k Josefodolské přehradě a po něm již jedno ze dvou nejnáročnějších stoupání. Po první části jsme dali (já plus tři výše uvedená děvčata) první bufet a pokračovalo se ve stoupání na Rozmezí. Poté krátký sjezd na Čihadla, kde Háňa zjistila, že jí v brýlích chybí jedno sklíčko. Snažili jsme se ho najít, nicméně za minutu přijela rolba a vyřešila naše dilema zda hledat nebo jet dál. Sjezdík na Mariánskohorské boudy jsem si opravdu užíval, na lyžích jsem tam byl poprvé, každopádně jsem se v první prudší zatáčce trošku rozsekal. Děvčata byla naštěstí v tu dobu hodně daleko za mnou, takže jsem okamžitě vyskočil zpátky na nohy a dělal jakoby nic. Moje vizáž sněhuláka a lavor ve stopě dával tušit, že můj nenucený úsměv je jen přetvářka.

No v tuto chvíli musím poprvé (ale ne naposled) pochválit Štěpána, který mi namazal lyže tak famózně, že jsem děvčatům opravdu hodně ujížděl. No možná za to trošku mohly i moje dlouhé ruce, každopádně jsem svištěl jak namydlený blesk. U Mariánskohorských chatek jsme zatočili vlevo a vystoupali k druhému lampionu. Následoval sjezdík cca kilometr zpět a odbočení doprava, kde nás cesta nasměrovala ke Kasárenské silnici. U Kasárenské jsme dali druhý bufet, Háňa mi vysvětlila rozdíl mezi lyžařem a antéňákem (ano já byl antéňák, teď už nejsem, od Bobáče si na to dávám velký pozor :) ). Již od Mariánohorek jsem začínal pociťovat první krizičku spojenou především se začínajícím hlaďákem. Vzhledem k tomu, že jsem hned ze začátku stíhal děvčata, nestihl jsem si sníst připravené rohlíky se šunkou a po dvaceti kilometrech se o mě začínal pokoušet můj sportovní nepřítel číslo jedna, tedy výše uvedený hlaďák. Sice jsem sebou vezl další rohlíky se šunkou, ale dostat se do pečlivě zagumičkovaného pytlíku byl opravdu nadlidský úkol.

Kasárenská, sjezd dolů na Kůrovec a po trase Jizerské padesátky pod Vlašským hřebenem směr Václavíkova studánka. No tady musím říct, že jsem díky výše uvedenému problému měl co dělat abych uvisel za mladší Káťou, starší i s Háňou neúprosně mizely v dál. U Václavíkovy studánky byla třetí kontrola a první občerstvovačka. Nejdřív jsem si myslel, že se jedná o oficiální občerstvovačku s polívkou a čajem, ale až když někdo zahlaholil "ahoj Kváso", došlo mi, že ten pán co nám dává polévku není pořadatel, ale Mojda Stuchlík starší. Každopádně výborný Domácí vývar s masem, zeleninou a nudlemi (tohle píšu tak dvakrát do týdne v práci do jídelního lístku :) ) mě dostal úplně z nejhoršího. Jedním slovem luxus a asi nejlepší občerstvovačka, kterou jsem kdy na závodech zažil. Dokonce překonala i sekanou s chlebem a hořčicí na Králi Šumavy. Po Václavíkově studánce byl dosti nezáživný úsek na Mořinu a dál okolo Bunkru po Promenádní směr Smědava. Za Kioskem jsme ještě udělali odbočku zpět na Kůrovec a následoval sjezdík na Smědavu. Zde jsem měl mít sraz s tátou, ale ten tam nebyl, tak jsem si přemazal a dosti nervózně mu volal. Táta stal o sto metrů dál, kde se shodou okolností potkal na jednom místě se Štěpánem a Zuzkou. Na nějaké delší klábosení nebyl moc čas, doplnil jsem vodu, něco zakousl a už jsme mastili dál. Cekal na nás Předěl (který si už nikdy v životě s Písčinama nespletu Káťo :) ) a výjezd skoro až na Paličník. Kousek pod vrcholem stoupání byla čtvrtá kontrola. Po sjezdu na Písčiny jsem si uvědomil, že před stoupáním ze Smědavy na Knajpu budu muset opět namazat, takže jsem se na chvíli s děvčaty rozloučil a upaloval napřed. Kousek před Smědavou jsem potkal lyžující Zuzku, svezl jsem se s ní z kopce a dole poprosil Štěpána jestli by mi nepřemazal lyže, dali jsme tam žlutý Skigo, měl jsem sebou i klistr, ale ten byl v tubě tak tuhý, že se stejně nedal namazat. Mezitím dorazil zbytek týmu a trošku jsme se tam rozbufetili. Okolo projel jeden ze "soupeřů", zahlaholil něco ve smyslu, cože tam stojíme a nejedeme (no řekl to trochu ostřeji, ale i vtipněji), no a nás napadlo, že bychom se zase mohli o kus posunout. Ve výjezdu na Knajpu okolo nás prosvištěla Zuzka Kocumová, nebyla vůbec šance se za ní zavěsit. Holt Zuzka je pořád ještě úplně jiná liga. Na Knajpě opět čekal táta, zde bylo trošku času na pokec, který jsem spojil ještě s vyprázdněním dvoulitrovky na vodu, které táta naplněné táhnul z Bedřichova dvě.
Máme to za sebou
Na gps svítilo 63 ujetých kilometrů a pouhých dvacetsedm před námi nám hodně zvedlo náladu. Další pozitivní věcí bylo to, že nás čekalo víc než deset kilometrů převážně mírně z kopce. Další kilometry tedy utíkaly jak splašený kůň, podruhé Čihadla, za chvilku Žďárek no a po dalších pár minutách taky Hřebínek a Bílá Kuchyně. Na Bílé Kuchyni vlevo vbok a začalo poslední vážnější stoupání a to na Olivetskou horu. Po perfektně připravené trati po celé dosavadní délce mě sice pouze od lyžařů vyplužený úsek překvapil, každopádně určitě nerozhodil. Měsíc a něco zpět, jsem v podobných a místy i horších podmínkách spolu s dalšími 4,5 tisíci dalšími objel celou Jizerskou padesátku, takže ty dvaapůl kilometry neupravené tratě (úzká rolba byla zapůjčena na Světový pohár do Jakuszyc) byly pro mě spíše zpestřením, než že by mě to nějak štvalo. Dole pod Olivetskou další občerstvovačka, kterou opět perfektně zajišťoval Mojda starší. Na Jizerské se jede vlevo, nás ovšem čekalo odbočení doprava a objetí Černé Nisy. Poslední dvě kontroly a jelo se na stadión do cíle. Posledních pár kilometrů už vosk vůbec nedržel, navíc nohy už se motaly jak chtěly, tak jsem v podstatě až na pár nejhorších úseků dojel zbytek trasy soupaž. Ještě vloni jsem nebyl schopen sjet tříapůl kilometrovou Kasárenskou dolů celou soupaž, takže jsem byl velice mile překvapen, že na nekonečném Boboloppetu mi ruce vydržely až do konce.

Těsně před cílem jsme se s děvčaty seřadili a projeli cílovou páskou jako jeden muž (žena? :) ). Následovala už jenom děkovačka fanouškům, rozdávání medailí a obligátní focení. V cíli byl jak Stuchlíkovic tak i můj taťka, takže radost byla veliká na všech frontách. Já se pak šel převléknout do Márovy úschovny, kde jako milý bonus byla pořádná nálož všeho možného co si jen žaludek ze sladkého může přát. Takže po převlečení jsem do sebe nasoukal pár kousků bábovky, zapil ji čajem a už mazal rychle na Dolinu, kde na nás čekal Štěpán s Mojdou. Za chvíli přišel i zbytek závodního i podpůrného týmu, takže jsme dali pivo s bramboračkou a pomalu se začali sbírat, abychom stihli vyhlášení.

Cestou k "chatě" Nisa jsem se opět ukázal jako velký znalec místopisných názvů a navigace. Až u třetí chaty u které jsem si byl jistojistě jist, že je to Nisa a opět nebyla, jsme se se Standou rozhodli, že se skočíme zeptat. No nakonec se ukázalo, že se mi povedlo jako obvykle "zabloudit", i když na svoji obhajobu musím říct, že po velké budově, která se nakonec ukázala být správnou, jsem cestou okolo pošilhával. Po půl hodině hledání, bloudění a vyptávání jsme nakonec dorazili na místo určení, kde na nás již netrpělivě čekali ostatní. Brzo totiž mělo začít vyhlašování. Každopádně všechno mělo lehký skluz, nemít tam auto, tak se stihnu solidne ož..t :) Nikdo však naštěstí nikam nespěchal, a když cca hodina a čtvrt čekání nerozhodila ani mě, vyhlášeného netrpělivce, tak museli být i všichni ostatní naprosto v klidu. Vyhlašování se nakonec zvrhlo takřka v estrádu s mnoha cvičenci, někteří klikovali, jiní zas stáli se zavřenýma očima na jedné noze a drželi se za nos. Každý za svůj výkon dostal milou odměnu v podobě ceny, kterou si vybral. Už od začátku jsem pokukoval po lahvince u nás velice oblíbeného moku, vyráběného firmou Božkov z brambor. Bylo to těsné, ale jedna láhev na mě přeci jen zbyla a tím se pro mě večer stal dokonalým.
Hlavní organizátor Mára
Jenže pak už se jenom jelo domů, pardon oprava, na áfterpárty ke Kalibům. Štěpán se ukázal jako zdatný hostitel, kde se vzala tu se vzala petka s výborným růžákem a navíc s zručností zkušeného kuchaře připravil v cukuletu chutný zeleninový salát. Petka rychle padla, naštěstí bylo v záloze několik dalších lahví bílého i červeného vína. Vzhledem k tomu, že jsem byl již značně ovíněný, auto zůstalo na parkovišti u Kalibů a já se vydal po svých asi ve dvě ráno tři kilometry směr domov. A to byl konec bezvadného dne a bezvadného závodu.

Závěrem bych tu chtěl vyseknout několik poklon. Jednak hlavnímu organizátorovi Márovi, který pro nás připravil opravdu nezapomenutelný závod. Za druhé tátovi, Mojdovi staršímu, Štěpánovi a Zuzce, jak se o nás během našeho boje se sebou samými bezvadně postarali. Ještě jednou Štěpánovi zato, jak nám parádně připravil lyže. Taky Mojdovi co to dal za 6:14 i když netrénuje a Péťovi Harcubovi, který to ve svých skoro šedesáti objel za 6:48, navíc půl klasicky a půl skate. No a především mým spoluzávodnicím, které navzdory mnoha okolnostem s větší či menší lehkostí a většinou s úsměvem na tváři, zvládly opravdu náročnou porci kilometrů a těžký profil závodu.

Loni jsem se stal železným mužem, teď zase pravým chlapem. To jsem zvědav co bude následovat :)) Každopádně Boboloppet se zapsal nesmazatelně do mého srdce a jednu věc můžu říct už teď: Příští rok jedu zas :)
Šedesátdevítka v cíli :)
 


Doksyman 2011 - konečně povedený triatlon

15. srpna 2011 v 22:00 | quassar |  Triatlon
Doksymana na trati 1/2ironmana jsem šel poprvé loni a závod se mi velice líbil, takže hned po dokončení mi bylo jasno, že letos si na Mácháči zazávodím zase. Ambice po dokončeném Moraviamovi byly velké, doufal jsem v čas okolo pěti hodin. Díky souhře náhod bohužel trénink neprobíhal ani trochu tak jak jsem si představoval. Osma na zadním kole, prasklý drát při centrování a následné týdenní shánění náhradního drátu mi totálně překazilo cyklistický trénink, takže v speciální trénink, který jsem si naplánoval neproběhl ani jeden. Plaváni jsem taky moc nedal, jen ten běh jsem piloval neustále (i když běhy do vrchu asi nejsou nejlepší připrava na triatlon :)) No natrénováno jsem sice ideálně neměl, ale nějak poslední dobou na sobě čím dál víc začínám cítit, že se dokážu zmáčknout i když to moc nejde. A v to jsem doufal i tentokrát.

Ke kempu Borný mě dovezlo jako obvykle moje červené "drandítko", tedy Škoda Felicia 1,3MPI, která mi věrně slouží už pátým rokem. Přijel jsem v půl deváté, což byl ideální čas na to, abych vše stihl, ale zase zbytečně nelelkoval. Prezentace proběhla poměrně rychle, připravil jsem si kolo a šel se rozjet. Nohy nebolely, což bylo dobré znamení, takže jsem doufal, že by to na kole v závodě mohlo jít. Po rozjetí jsem sbalil saky paky a šel si najít místo v depu. No ale jak je mým nedobrým zvykem jsem cestou tam zabloudil :) Bane, tak hrozné to se mnou není, každopádně jsem úplně regulérně přehlédl krásně viditelné depo a šel s věcmi až na místo startu a cíle, kde bylo depo ještě loni. Takže po chvilce zmatkování mě nějaký spoluzávodník nasměroval přímo zpět k letošnímu depu. Depo bylo poměrně velké, na druhou stranu již také celkem zaplněné, ale místečko jsem si tam našel. Ale to už bylo pár minut do rozpravy, takže jsem rozběhnutí pojal v rámci přesunu ke startu. Rozprava trvala asi deset minut a do startu závodu zbývalo cca čtvrt hodiny, ale já pitomec si sebou nevzal věci na plavání, takže zase fofrem zpátky vzít neoprén, brýle a čepici a zase úprk na start. Při oblékání neoprénu ve spěchu jsem si na něm udělal další škubu, ještě že už mám lepidlo na opravy. No stihl jsem asi jenom dvouminutové rozplavání a pak už nás vyháněli z vody.


A byl tu start! Postavil jsem se doleva, abych měl přehled o soupeřích (při plavání se nadechuji doprava) a taky abych neschytal tolik ran. Plavalo se mi celkem dobře, bohužel jsem měl velké problémy s orientací (nikoliv sexuální, v tom mám jasno - hetero :) Záplava červených čepiček a tam někde v dálce oranžová bojka, no nic moc, vždycky jsem ji viděl až cca 200 metrů od ní. Takže jsem se orientoval právě a jenom podle oněch červených čepiček, tedy soupeřů. Bohužel jsem plaval dost cik cak. Nicméně od třetí bójky už to bylo jenom do cíle ke břehu. Vylezl jsem z vody, mrknul na hodinky, kde běžela 43. minuta závodu, trochu zklamání, doufal jsem v čas okolo 40ti minut. Dotaz na spoluzávodníky, nepřišlo vám plavání trochu delší než loni?

Depo bylo celkem rychlé, podle Timexu cca 2,5 minuty, což na moje poměry celkem ujde. Start kola byl po asfaltu, takže už cesta z kempu probíhala skoro třicetikilometrovou rychlostí. Hned od začátku se mi dařilo docela předjíždět, první kolo jsem podle computeru jel přes 36/hod. Druhé kolo již nebylo tak rychlé, průměrná rychlost klesla k třicetipěti, ale předjížděl jsem pořád. Každopádně ve třetím kole už mi začaly pomalu docházet síly, na rovině jsem měl co dělat abych se dostal k pětatřicítce a v místech kde jsem do kopce jezdil přes třicet, tu najednou byla pětadvacítka. Každopádně jsem se ještě naposledy kousnul a na konci zase mírně zrychlil. Nakonec bylo kolo dle computeru za 2:39:36, což vychází na průměr 33,83km/h. Druhé depo 1:34 (super!) a šlo se běhat.

Už na začátku běhu jsem v nohách cítil, že jsem to na kole trochu přehnal, moje obvyklá lehkost běhu byla ta tam a připadalo mi, že chvílemi šourám jenom nohama po zemi. Po chvíli jsem se rozeběhl a prvních 7 km jsem běžel lehce přes 31 minut. V druhém kole už na mě přišla první větší krize, zachránil mě až gel na poslední občestvovačce, který mě zase nakopl. Druhé kolo tedy bylo 33 a půl minuty, ale cítil jsem, že budu zase schopen v posledním kole zabojovat. Nevím kde se to vždycky ve mě bere, ale závěry závodů mám až na výjimky (třeba Běh na Dvoračky) opravdu slušný. Asi dva kilometry před cílem jsem doběhl dost svizně běžícího soupeře, který šel taky už do cíle. Asi půl kilometru jsem běžel s ním a pak jsem nastoupil. Měl jsem strach jestli to není moc brzy a po chvíli nevytuhnu, ale vydržel jsem to až do cíle. Posledních tři sta metrů jsem už trochu zvolnil, protože za mnou nikdo nebyl. A byl tu cíl, čas parádní a jak jsem se pak přesvědčil ve výsledcích, tak ani umístění nebyl úplně špatný. Takže nakonec 36. mezi muži a čas 5:05:41. Na druhou stranu musím říct, že me zase porazily dvě ženy, Simona Vykoukalová a Katka Loubková. Na Katku jsem si troufal, ale nevyšlo to, zřejmě dokud nebudu lépe plavat, budou mě holky Loubkový porážet.


Pivo, těstoviny, meloun a bramboráčky, to byla odměna po poměrně těžkém závodě. Čekalo se na posledního závodníka, aby mohlo proběhnout vyhlášení výsledků, přemejšlím, jestli někdy nebudu poslední, protože takovej aplaus neměl určitě ani Petr Vabroušek, který závod vyhrál. Vyhlášení výsledků byla asi jediná věc, která se mi na závodě moc nelíbila, různě se prohazovaly kategorie, spíkr zrovna moc nehecoval diváky, prostě lepších vyhlášení uz jsem zažil spoustu. No a pak už jsem sedl do auta a frčel domů.

Doksyman mě opět dostal, možná ještě víc než loni. Myslím, že tyhle distance by mi mohly sedět, rozhodl jsem se, že se na ně v příští sezoně zaměřím. Něco jsem teď zaslechl, že Doksyman příští rok nebude, doufám, že to je jenom fáma, protože vedle Moraviamana je to pro mě závod roku. A příští rok chcí jít pod pět hodin a do první třicítky, takže opovažte se ho zrušit!!!! Máchovo jezero je ideální prostředí pro triatlony, tak snad se tam sejdeme i za rok!

Triatlonu zdar!


Jak jsem se stal Ironmanem - Moraviaman 2011

28. června 2011 v 22:38 | quassar |  Triatlon
Triatlon, tedy spojení tří disciplín - plavání, cyklistiky a běhu vzniklo, jak jistě spousta z vás určitě ví, na Havajských ostrovech počátkem roku 1978 (triatlon je tedy stejně starý jako já :)) A úplně první trať, na které se tenkrát závodilo, byla označována jako ironman (u nás železný muž), tedy 3,8km (2,4 míle) plavání, 180km (112 mil) cyklistiky a 42km (tedy maratón - 26,2 míle) běhu. A právě tahle trať je tou nejprestižnější, ale také nejnáročnější z pohledu triatleta.

O tom, že se pokusím o zdolání železného muže, jsem začal uvažovat někdy vloni na jaře. U nás se jich moc nejezdí, mám pocit, že na našem území se konají pouze dva závody a to Železňák na Lipnu a právě Moraviaman, který se koná v Otrokovicích u Zlína. Finální rozhodnutí ale padlo loni před vánoci, kdy jsem se i přihlásil a zaplatil startovné. Bylo mi jasné, že abych byl schopen závod dokončit, budu muset zapracovat především na plavání a běhu. Do běhání jsem se opřel už v listopadu, ale plavat jsem začal chodit trochu víc až po novém roce. Měl jsem v plánu do Moraviamana 100 kilometrů naplavat, 5000 km najet na kole a 1000 km naběhat. Leč nepovedlo se ani v jedné z těchto třech disciplín, nicméně po několika prověrkách mi připadalo, že jsem připraven. Naplánoval jsem si čas okolo dvanácti hodin, z čehož jsem počítal že 1:45 poplavu, 6 hodin pojedu na kole, 4 hodiny poběžím a zbytek stávím v depu. Dopadlo to pak trochu lépe, ale o tom až později :)


Nakonec nás z naší partičky bylo víc, které ironmanská trať v podobě Moraviamana zaujala a proto z toho byla maličko větší výprava. Pavel Štryncl (Štrynclík) je již zkušený triatlet a na železného muže jel již potřetí, Jirka Bezďek (Bezďa) byl stejně jako já ironmanský novic. Bandu doplňovaly děvčata - Markéta Polmová (Ségroška), Ivetka Martínková a Hanka Štrynclová, které byly přihlášeny do kategorie štafet a Karel Podrazil, který se účastnil "zájezdu" jako podpora týmu.
Večer nás také přijeli podpořit táta s Ivanou a potkali jsme se tam i s Petrem Novákem s manželkou a synkem. Z dalších známých startujících tam byl ještě Martin Rexa.


První část výpravy ve složení Pavel, Hanka, Karel a já vyrazila v pátek asi v půl druhé štrynclikovic Golfem z Liberce směr Otrokovice. Cesta byla až na trochu delší zdržení u Jíčina celkem v pohodě, takže jsme na místo dorazili v půl osmé. Druhá bandička v sestavě Ségroška, Bezďa a Ivetka dorazila okolo deváté hodiny. Šlo se ještě na jedno rychlé a okolo jedenácté do stanu na kutě.


Start závodu byl v sedm ráno, budíček byl tedy stanoven na pátou po půlnoci. Kontrola a konečná příprava kola, nachystání věcí do depa a na plavání. Čtvrt hodiny před startem už jsem byl celkem nervózní, což bylo vidět na tom, jak jsem se soukal do neoprénu :) Zip vepředu a vůbec mi to nebylo divné, naštěstí Ivana byla ve střehu a dost se jí to nezdálo :)) Ještě jsem si šel vyzkoušet jestli pořádně těsní brýle a najednou bylo sedm a start. Nejsem zrovna dobrý plavec, takže na startu žádného triatlonu mě v první řadě neuvidíte. Pěkně jsem si vyšel jak na procházku a začal plavat až když většina lidí byla už ve vodě. Díky tomu jsem taky neschytal žádný kopanec ani úder rukou do hlavy. Plavali se tři kola po rybníku a plán byl jasný. První kolo kraulem, druhé si odpočinu prsama a třetí zkusím (když to půjde) zase kraulem. Cesta k první bójce se mi nicméně zdála nekonečná, trošku mě v podpaží tahal neoprén a bolelo mě rameno. Ovšem to byly poslední potíže, které jsem při plavání měl. Zpětně musím říct, že se mi plavalo naprosto fantasticky. Naplánován byl čas do 1:45, trochu jsem doufal v 1:35, ale nakonec z toho bylo 1:22 :) Musím uznat, že největší zásluhu jsem na tomhle čase neměl já, ale neoprén. Plavalo se mi fakt dobře, nakonec jsem to celé dal celkem bez problémů kraulem a musím říct, že čtyřtisícová investice do "gumy" se opravdu vyplatila. 107. místo z plavání není nic moc, každopádně jsem zvyklej na horší umístění. Takže s plaváním spokojenost.


Po plavání následovalo první depo a vzhledem k tomu, že se mi nezdálo jet 180 km na kole v kombinéze s cyklistickou minivložkou, proběhlo první kompletní převlékaní. Tedy sundat neoprén a plavky a navlíknou termotriko, cyklokalhoty a cyklodres. Depa mi jdou ještě hůř než plavání, takže v prvním jsem strávil 0:04:44 což je 117. čas. Jen pro porovnání, nejlepší první depo měl jistý Lukáš Polan a zvládnul to za 43 vteřin. Takže je na čem pracovat. No je pravda, že depa závody většinou nerozhodujou, každopádně následující disciplína už ano, jak se ukázalo v případě vítěze závodu (ale o tom až později). No a další disciplína bylo samozřejmě kolo a to nekonečných 180 kilometrů. Jelo se to ve čtyřech okruzích, každý po 45 kilometrech. Trať připomínala na mapě písmeno U, kdy centrum závodu bylo umístěno takřka přesně na půlce. Vždycky to bylo nejdříve cca 11 km proti větru, pak 11 km zpět po větru a poté znovu na druhou stranu 11 proti a 11 po větru. První "kolo" jsem zvládl průměrem přes 34km/h, což jsem věděl, že určitě neudržím, jednak na takový kalup natrénováno nemám a za druhé začalo opravdu hodně foukat. Věděl jsem, že to co by mě mohlo srazit na kolena je hlaďák, na který jsem už parkrát doplatil, takže jsem se cpal co to šlo. Hlavní slovo měly energetické gely, ale došlo i na "tvrdou" stravu v podobě tyčinek a dokonce i toustu se sýrem a salámem. Ovšem jako největší energetickou "bombu" bych vyzdvihl tyčinku Power Bike od Nutrendu, kterou jsem si nakrájel a doslova nalepil na rám. Je to sice na chuť celkem hnus, hrozně se to v puse lepí a nijak zvlášť dobré nepolyká, každopádně energeticky to byl opravdu zázrak, takže určitě doporučuju.
Bohužel na kole jsem se i tak nevyhnul menší krizi, druhá polovina třetího okruhu byla opravdu hodně špatná, dokonce mě i pár jedinců předjelo. Ve čtvrtém kole jsem se ale zase zmátořil a pár lidí předjel zase já :) Do depa jsem nakonec přijel za 5:48:57, což byl šedesátý nejlepší čas. Štrynclík kolo zajel za famózních 5:05:09 a bylo z toho neuvěřitelné 8. místo. Takže Pavlík předjel na kole většinu těch borců s kapkama na hlavách na časovkářských speciálech. Výzva pro sponzory - pořádný kolo a časovkářská přílba pro Štrynclíka :)


Druhé depo bylo opět o kompletním převlíkání, tentokrát do běžeckého. Čas 0:03:17 a 91. místo, takže už lepší. No a šlo se na maratón. Nikdy jsem to takhle neabsolvoval, takže jsem vůbec nevěděl co to se mnou udělá. Běželo se po druhé časti kola, tedy prvních pět a trochu kilometrů. Na cestě byly dvě občestvovačky, takže bez občerstvení (ale hlavně pití se neběželo víc jak dva kilometry (běhalo se totiž tam a zpět po stejné trase). Trať běhu byla komplet uzavřena, člověk tedy musel dávat pozor pouze na cyklisty. Hned od začátku jsem běh pořádně nakopl a i kdyz jsem věděl, že takové tempo nevydržím, nějak mi nešlo zpomalit. Takže prvních cca 10,5 km bylo za 48 minut. V druhém kole jsem se už zklidnil, ale pořád to celkem šlo, takže s časem 1:40 jsem začal přemýšlet o čase okolo jednácti hodin, jenže jsem si myslel, že to určitě nevydržím, takže tyto úvahy jsem raději hned zaplašil. První půlka třetího kola mi dala za pravdu, začal jsem se celkem ploužit a myslel jsem si, že i přes předsevzetí celý maraton odběhnout, se to asi nepovede a ve čtvrtém kole určitě půjdu. Na asi pětadvacátém kilometru jsem si dal gel, který mě z krize dostal a běželo se dál. Každopádně na konci třetího kola byl čas asi 2:42 a v tu chvíli jsem čas pod jedenáct hodin psychicky vzdal, což se ukázalo bohužel jako chyba. Navíc jsem si nějak špatně pamatoval čas kola, takže jsem si myslel, že to lepší jak 11:10 až 11:15 určitě nebude. Čtvrté kolo běhu sice už celkem bolelo, ale chytil jsem stálé tempo, přestal o tom přemýšlet a běželo se mi vlastně dobře. Nicméně cca 2,5 kilometrů před cílem jsem potkal parádně běžící Hanku, která prohodila cosi o jedenácti hodinách a já si v tu chvíli uvědomil, že jsem počítal špatně a sice mála ale přeci šance na pokoření této hranice pořád je. Nevím, kde se to ve mě ještě vzalo, ale opravdu rapidně jsem zrychlil, tempo bylo určitě okolo 4:30 na kilometr, předběhl jsem dokonce i jednoho štafetového běžce a pak těsně před cílem ještě asi tři soupeře. Každopádně to bohužel nakonec těsně nestačilo :( Takže čas 3:41:24 a 29. místo v běhu což je super :) Opět se mi potvrdilo, že běh je má nejlepší disciplína i když mu zdaleka nevěnuju tolik času jako kolu. Štrynclík mě ovšem i při běhu zařízl s 25. časem za 3:35:49. Takže ještě mám rozhodně co trénovat :) Bězďa měl bohužel téměř nekonečné křeče, takže maratón dal za 5:11:20.


Najednou jsem byl v cíli, ale vůbec mi nedošlo, že už to mám za sebou. A úspěsně :) První gratulant byl Štrynclík a jelikož jsem se od Bezdi z trati dozvěděl, že se Pavlovi povedlo dosáhnout na 11. místo, oplatil jsem mu stejnou mincí. Po jeho zranění před měsícem na Jesenickém Tvrďákovi je to opravdu neuvěřitelný výkon. Sedli jsme si, dali pivo a čekali na Hanku, která odbíhala za dívčí štafetu maraton. Hanka proběhla do posledního kola a my se rozhodli, že ji i Bezďu ještě půjdeme podpořit na trať. Bezďa se blížil do konce třetího kola, bohužel měl stále křeče, ale i přes ně se snažil co nejčastěji běžet. Sůl už nezabírala a magneslife byl zamčený v autě :(. Zůstal jsem na mostě asi kilometr a půl před cílem a čekal na děvčata. Stále jsem věřil, že to dají pod dvanáct hodin pokud se tam objeví aspoň osm minut před touto metou. Objevili se u mě dokonce o minutu dřív a i když Pavel pochyboval, že to stihnou, Hanka dala na mě a přidala. A nakonec se to opravdu povedlo, cílový čas dívčí štafety začínal jedenáctkou :) Ještě chvilku před děvčaty doběhl do cíle i Petr Novák, vysněný čas pod dvanáct hodin se mu bohužel zdolat nepovedlo, nicméně i tak vypadal spokojeně. Hodili jsme cílové foto a čekalo se na Bezďu. Bezďu na trati podporoval Karel a zřejmě se mu ho dařilo také trochu vyhecovat, protože i Bezďa to nakonec dal pod 14 hodin a nám vtipálkům, kteří jsme mu radili, ať si vezme na běh turistické hůlky a čelovku, pořádně sklaplo :)


Pak už byla jenom sprcha, večerě a předpůlnoční vyhlášení vítězů. Tam jsem se už opravdu těšil až bude konec a budu moct lehnout do spacáku a spát. I když je v triatlonu milion kategorií, celkem to odsejpalo a Moraviaman není Malevil, takže vyhlášení trvalo jenom asi 3/4 hodinky. A pak už se šlo do stanu a spát. Ráno už jenom budíček, závěrečná fotka a frčelo se domů.


Co říci závěrem. Ironman je nádherná, ale nekompromisní trať, která se bez tréninku nejspiš dokončit nedá. A myslím, že si to svým způsobem protrpí úplně každý i český fenomén Petr Vabroušek, který závod vyhrál. No vidíte, málem bych zapomněl, Petr stanovil na Moraviamanovi nejlepší čas (8:29:18), který se kdy na tratích železného muže na českém území kdy zajel (zaběhl, zaplaval). Navíc je to opravdu sympaťák, kromě super super výkonu stihl na trati svým soupeřům ještě parádně fandit. No a jak jsme dopadli my? Pavel Štryncl, jak už jsem psal výše, byl jedenáctý v čase 8:45:38, já nakonec 52. místo za 11:00:22, 108. byl Petr Novák za 12:37:09 a Jirka Bezděk 140. za 13:52:28. Málem bych zapomněl na Martina Rexu - 26. místo a čas 10:25:01. No dámská štafeta? Čas pod dvanáct hodin (32. místé a čas 11:56:55), parádní výkon. Zde ode mě jediná výtka k závodu. Připadalo nám, že štafety jsou tam spíše na obtíž, ač děvčata zaplatila dohromady 1900 za startovné, dostaly trička, která mohou použít tak na spaní (divná barva, neodpovídající velikosti), ale hlavně vůbec žádné jídlo po závodě. Škoda, myslím, že štafety jsou zajímavé zpestření závodu a bez nich by to nebylo ono.


Moraviaman se i přesto myslím velice povedl a já musím říct, že ironman mě chytl. Za dva roky jsem v Otrokovicích zpět a hranice 11 hodin bude (doufám) pokořena :) Úplným závěrem bych chtěl poděkovat všem co to se mnou absolvovali, tátovi s Ivanou a Karlem, kteří nás bezvadně podporovali, Pavlovi, Jirkovi, Petrovi, Markétě, Hance a Ivetce, se kterými jsem se potkával na trati se kterými jsme si navzájem fandili. Zkrátka, bylo tu super. A hlavně.......


I´m IRONMAN :)

Kvásek



Pražský maraton 2011

4. června 2011 v 12:23 | quassar |  Běh
Na Pražský maraton jsem byl stejně jako na půlmaraton přihlášen dlouho dopředu, vlastně ještě před koncem loňského roku, díky čemuž jsem ušetřil několik stokorun. Bohužel díky několika okolnostem jsem se na něj nepřipravil tak, jak by si tato trať (a hlavně moje tělo) zasloužila. Maraton je trať, která se opravdu nedá běhat bez tréninku, což jsem nakonec na vlastní kůži (klouby, svaly atd) pocítil.

Dva dny po Císařovi mě bohužel začala poměrně dost bolet achilovka, ale místo odpočinku jsem absolvoval celkem náročné soustředění na silničkách v Rakousku. Po něm jsem si sice dal pár dní oraz, ale achilovka bolela stále. Tak jsem si říkal, že to "přeperu" a sportoval dál, leč vůbec neběhal, protože jsem si myslel, že běháním to jenom zhorším. Termín maratonu se blížil a s ním se neustále nabízela otázka - "nemám se na to vykašlat?". Jenže červíček hlodal, bylo mi jednak líto zaplaceného startovného (1000 Kč) a za druhé jsem se na maraton opravdu těšil. A když i Bezďa řekl, že do toho jde, tak už bylo vlastně rozhodnuto. Leč běžecký trénink od Císaře (tedy celé tři týdny) nebyl ani jeden jediný. Bude to bolet - to bylo jasné jak mě tak i Bezďovi.

Vzhledem k tomu, že start byl v neděli již v devět hodin ráno, vyrazili jsme do Prahy v sobotu k večeru. Cestou k autobusu jsme potkali ještě Mojdu, takže bylo ještě těsně před odjezdem jedno pivo v libereckém Plauditu. Pak už jenom žlutým autobusem do Prahy na Čerňák a metrem k Bezďově švagrové, která se o nás bezvadně postarala. Ráno v půl sedmé budíček, rychlá snídaně a vyrazili jsme směr Staroměstské náměstí, kde závod startoval. Tou dobou už se tam pohybovalo několik tisíc běžců a v úzkých uličkách pražského historického centra byla docela tlačenice. Celkem bez problémů jsme našli naštěstí ještě volné Toi-Toiky, rychle se převlékli, odevzdali batoh do depotu a šlo se na start. Startovní sektor H sliboval, že budeme stát v nějaké postranní uličce vedoucí ke Staromáku a také, že ještě několi minut po startovním výstřelu se budeme líně loudat směrem ke startovní bráně. Ani povídání hlavního spíkra nebylo v našem sektoru slyšet, což naštěstí nahradila vtipná pomocná moderátorka, která se celkem navážela do našich slovenských bratrů, kteří večer předtím po prohře s Finskem definitivně vypadli z Mistrovství světa v hokeji.

V devět jsme slabě slyšeli celkem nečekaně startovní výstřel, já zmáčkl stopky a celá masa lidí se začala pomaličku pohybovat. Nám s Bezďou trvalo dvěapůl minuty, než jsme se dostali ke startovní bráně, pod kterou se začalo konečně trošku běžet. První dva kilometry byla rychlost hodně pomalá, tempo odhaduji tak 5:40 na kilometr. Pak se to již maličko natáhlo a šlo trochu běžet. Chtěl jsem, vzhledem k tomu, že jsem nevěděl co achilovka, běžet pomalu a hlavně s Bezďou, jenže ten po třech kilometrech hlásil močící pauzu, takže jsme spolu moc dlouho nevydrželi. Na pátým kilometru jsem zjistil, že achilovka bolí míň než jsem čekal, takže jsem trochu zrychlil. Kilometry utíkaly jak splašený, nakonec běh historickou Prahou fakt stál zato, takže závod celkem odsejpal. Kudy jsme běželi vám přesně neřeknu, nakonec mrkněte se sami, každopádně průběh přes Karlův most byl opravdu ohromný zážitek.

Druhou desítku jsem dokázal celkem zrychlit, takže se hrozně rychle přibližovala půlka závodu, tedy půlmaraton. Mezičas jsem na něm měl o necelou minutku horší než loni na Kladně a pocitově se mi běželo výborně, takže jsem začal doufat v čas pod 3:20. Třetí desítku jsem běžel taky velice slušně, ale s přibývajícími kilometry mě začaly čím dál tím víc bolet netrénované nohy. Tělo chtělo běžet stále stejně rychle, ale nohy se vzpíraly. No a najednou tu byl třicátý kilometr a ja se začal cítit jako kdyby mi je přejel parní válec. Následovalo rapidní postupné zpomalování a spousta běžců, okolo kterých jsem se mezi desátým a třicátým kilometrem prohnal, mě začala předbíhat. Netrpělivě jsem vyhlížel každou kilometrovníkovou tabuli a přišlo mi to nekonečné. 38. kilometr, kde jsem měl v plánu zrychlit jsem minul tahajíc už skoro nohy za sebou a do cíle ještě více než 4 km. Nohy dávaly do mozku povel "vykašli se na to, to už na pohodičku dojdem, my už nemůžem", ale mozek se nedal "žádný takový, jen pěkně utíkejte, přece to tomu Kváskovi nezkazíte". Takže nohy běžely, ke konci odhadem opravdu hlemýždím tempem okolo 6 minut na kilometr. Blížil se cíl a okolo mě probíhali bez přehánění desítky závodníků. Pařížská, poslední ulice vedoucí na Staromák mi přišla někonečně dlouhá, ale věděl jsem, že za ní už to utrpení opravdu končí. Cedule 42. km a už jenom 195 metrů do cíle. Nevím, kde se to v nohách vzalo, ale najednou chtěly finišovat. Šlo se na to a drtivým finišem (tempo asi 5 min na km :)) jsem předběhl nakonec dva běžce, což se ukázalo jako zásadní - místo 888. místa jsem byl 886. :)

Po doběhu jsem čekal uvolnění, nohy přestanou bolet a všechno bude ok, leč chyba lávky. Jestli nohy bolely při běhu, tak při chůzi to bylo ještě hořší. V cíli jsem potkal již osprchovaného Luboše Fleiberka, který mi to i ve svých třiapadesáti letech (smekám) nandal o osm minut. Já bohužel nebyl v tu chvíli ani schopen udržet se pořádně na nohou, takže jsme moc nepokecali. Krok za krokem jsem se přesouval pro batoh a s vidinou toho, že si pak někde sednu. Převlíkl jsem se a našel dokonce i místo k sezení (přijít za mnou stodvacetiletá babička, že chce sednout, nevím co bych dělal :)) a čekal na Bezďu. Vzhledem k tomu, že trénoval hodně podobně jako já, bylo mi jasné, že taky po doběhu nebude úplně fit, ale vůbec jsem netušil za jak dlouho po mě může být v cíli. No netrvalo dlouho a objevil se, chodil taky jak po baštonádě od egyptského lovce lidí (doporučuji přečíst knihu Lovci lidí od Karla Maye), takže jsme se moc nezdržovali a vzhledem k velkému hladu se vydali hledat nějakou občestvovnu. Po běžeckých závodech mi vždycky chutná nejvíc hambáč od Mekáče a to byl náš cíl, jenže já se při stání ve frontě v šíleným vzduchu málem složil . Takhle rychle blbě se mi možná neudělalo už několik desítek let, zachránil mě až čerstvý vzduch, stát tam ale o minutu dýl tak tam sebou asi říznu. Asi to bylo z kombinace hnusnýho vzduchu, velkýho hladu a ještě větší únavy, nevím. Po bigmacu a hranolkách už všechno bylo v naprostém pořádku a my se začali pomalu přesouvat na metro. Co připomínala naše chůze nedokážu napsat, ale spíš než chůze to byly trhané pohyby zrovna ne moc dobře zkonstruovaných robotů. Největším utrpení představovala chůze po schodech, nebýt tam pevné zábradlí, tak se tam ploužíme snad ještě teď. Přesun zpět do bytu trval snad dvě hodiny, ale povedlo se. Pustili jsme si televizi a udělali dobře, naši hráli poslední zápas v osmifinálové skupině s Ruskem.

No a pak už jenom následoval přesun znovu na metro, tím na Černý Most a opět žlutým busem do Liberce. Byly jsme dost vyprahlí, takže dvě pívka a utopenci Na Kopečku byla příjemná tečka za celým dnem. Jak jsem pak večer usnul ani nevím, asi jako kdyz mě do vody hodí.

Můj druhý maraton se povedl. Pod 3:20 to nebylo a ani osobák jsem si nezlepšil, nicméně zážitek úžasnej, jak pozitivní (samotný závod), tak i negativní (to jak se cítilo po závodě tělo). No rozhodně si na něj budu dlouho pamatovat :)

Startovní číslo: 1765 - KVASNIČKA DANIEL
Kategorie: AMM
Rok narození: 1978


SplitTimemin/KmDeltamin/KmRealTime
Km 100:51:325,090:51:325,090:48:55
Km 201:37:534,530:46:214,381:35:16
Km 21,0971:43:044,530:05:114,431:40:27
Km 302:24:494,490:41:454,412:22:12
Finish3:30:564,591:06:075,253:28:19


Císař - závod dvojic v přírodním víceboji

19. dubna 2011 v 7:14 | quassar |  Triatlon
O tomto závodě jsem se dozvěděl loni, byl jsem přítomen i na následném večírku. Konal se tenkrát první ročník a startovali tam Štrynclici, Ségroška s Michalem a Michal P. s Márou K.. Závod se mi z vyprávění velice zalíbil, takže jsem začal přemýšlet o účasti. Asi před měsícem jsem se zeptal Kátěnky jestli se mnou pojede a ona celkem nadšeně souhlasila.

Musím přiznat, že jsem z většiny disciplín měl celkem vítr, lezení na skále jsem poprvé absolvoval před týdnem a byl to celkem výbuch, jeskyňaření taky zrovna není moje hobby, stísněné prostory nemám moc rád, na lanových překážkách jsem si taky moc nevěřil. Těšil jsem se v podstatě hlavně na kanoje, ale celkem i na biatlon. Poslední vložená disciplína - golf jsem tušil, že nedopadne moc dobře, ale i tak jsem se celkem těšil. Nakonec se vše ale vyvrbilo dost jinak :)

Závod se konal v Ostrově u Tisé, což je kousek za Děčínem. S Káťou jsme vyrazili v pátek po sedmé hodině a cestou jsme ještě v Markvarticích nabrali novopečeného silničáře Bezďu. Do Ostrova naše posádka nakonec dorazila krátce po deváté hodině, stihli jsme i prezentaci a také poslední chatka na nás ještě zbyla :) Ve skvělé hospůdce Pod Císařem jsme si dali ještě pivko a po jedenácté se šlo na kutě.


Budíček byl naplánoval na čtvrt na osm, ale nějak mám poslední dobou problémy se spaním, takže jsem se vzbudil uz v 5:40. Následovala lehká snídaně a šlo se na rozpravu před závodem. Oproti propozicím byly menší změny, z přesunů na kole se stalo MTBO, do jeskyně už lezli oba členové týmu a pár dalších drobností. Rychle jsme se připravili a 9:40 vyrazili na kole do závodu. Bohužel se mi hned na první křižovatce povedlo zakufrovat, takže už tam bylo ztraceno prvních pár minutek. První jsme hledali kontrolu č. 9. Jeli jsme celkem dobře, jen jsme se nechali zmást dvojicí, která byla kousek před námi a kontrolu přejeli. Po zjištění chyby následoval návrat a kontrola byla splněna. Vzhledem k tomu, že se jednalo bonusovou kontrolu, která nebyla povinná, získali jsme 30 minut k dobru. Další kontrola byla zároveň i vložená disciplína a to lezení. Bohužel se nám povedlo opět zakufrovat a to pořádně. S kolama jsme se pak táhli podél skal a ztratili odhadem asi dvacet minut. Kontrolu jsme nakonec našli, ale až po překonání malého údolíčka, tam nás zahlédli soupeři a měli z nás celkem legraci :)

Z lezení jsem měl opravdu vítr, naštěstí se ukázalo, že zbytečně. První lezla Káťa, ale ta se toho vůbec nebála a vybrala si nejtěžší cestu, kterou také pěkně vylezla. Já si naopak vybral tu nejlehčí a taky se mi zadařilo. Další kontroly už jsme chytali trochu líp, ke kánojím jsme dojeli celkem v pohodě napoprvé. Na pádlování jsem se celkem těšil, zpětně ale musím říct, že to byla celkem nuda. Měli to být tři kilometry, odhadem si myslím, že to byla tak polovina, ale opravdu velká zábava to nebyla. Takže další disciplína splněna a jelo se dál. Poslední vložená disciplína při MTBO byl golf. Golfisti z nás už asi nebudou, takže jamku par 3 jsme dali až na čtrnáctý úder. Na druhou stranu u toho byla opravdu legrace, takže bolení hlavy z toho opravdu nebylo :) Co nám však začalo dělat trochu starosti byl časový limit. Hrozně rychle se přiblížila půlka časového limitu (ten byl šest hodin) a my neměli splněno ještě ani kolo a to nás čekal orientační běh se dalšími třemi vloženými disciplínami. Po golfu jsme vyrazili k další kontrole, kterou se nám bohužel poměrně dlouho nedařilo najít. Nakonec jsem se vydal na slepo ke stožáru na vrcholu kopce, což se nakonec ukázalo jako správná volba, kousek nad stožárem jsem kontrolu našel. Ani poslední cyklokontrola nebyla bez problémů, netrefili jsme to asi o 100 metrů a zase ztratili pár minutek času. Bonusovou nepovinnou kontrolu číslo 15 jsme nakonec vynechali a jeli zpátky na start vyměnit kolo za běžecké boty.

Mapu orienťáku dostala tentokrát Káťa, což se ukázalo jako výborná volba. První kontrola byla hned nad kempem a jednalo se o vloženou disciplínu nízké lanové překážky. Ty se mi opravdu moc líbili, a také jsme je s malým zaškobrtnutím úspěsně zdolali. Druhá orienťácká kontrola nebyla taky celkem dost dlouho k nalezení (pomohla až rojnice s dalšími týmy), ale nakonec ji Kátěnka našla a běželo se dál. Pak už to šlo jak na drátkách až k jeskyňaření. Dostali jsme helmy, jednu čelovku a šlo se do díry. Některá místa byla opravdu celkem úzká, ale nakonec se jeskyní podařilo prolézt. Špinavý a odřený, ale šťastný, že už to máme za sebou. Blížil se konec šesté hodiny závodu a my teprve dobíhali na poslední disciplínu - letní biatlon. Naposledy jsem střílel ze samopalu na vojně a to už je pěkná řádka let, takže jsem věděl, že toho asi moc netrefím. Nejdříve se střílela ležka a nám se povedlo sestřelit pouze jeden terč. Takže ještě před obíháním rybníka nás čekalo devět trestných koleček kolem hřiště. Běh mezi střelbami měl být 500m, myslím, že to byl ale spíše poctivý kilometr. Když jsme šli na střelbu ve stoje, skončil nám šestihodinový limit, v závodu jsme ale pokračovali. Střelba na stojce byla bohužel ještě horší, netrefili jsme nic, takže přibylo dalších deset koleček a pak už jenom cca 300 metrový přeběh do cíle. Závod jsme zvládli za nějakých 6 hodin a deset minut, doufal jsem, že se nad námi (a pár dalšími) pořadatelé smilují a nediskvalifikují nás. Velká radost, že už jsme v cíli, byla vystřídána velkou únavou, protože závod byl opravdu náročný. Káťa bojovala jako lev, takže po doběhu toho měla celkem dost.

Pak už následovala jenom studená sprcha, večeře a čekání na výsledky. Stejně jako loni i letos byli na bedně Štrynclici, tentokrát na třetím místě. Ostatní výsledky jsem viděl jen na chviličku, ale i tak jsem zjistil, že jsme skončili 21. z 28. mix párů. Takže pohoda :) Příští rok to určitě vylepšíme :) Po vyhlášení byla připravena další soutěžní disciplína a to pivní štafeta. Jedná se o trochu netradiční pivní štafetu, pije 7 lidí, podmínkou je aby z toho byly alespoň 3 ženy. Kromě klasického exování z půllitru se "pije" pivo i z talíře, lžící nebo brčkem z půllitru. No byla to velká sranda, oproti loňským 3 štafetám se letos zůčastnil dvojnásobek. Naše skončila na čtvrtém místě. Já finišoval a vzhledem k tomu, že toto exované pivo bylo už moje šesté a do toho pár rumíků, šel jsem radši spát :) V neděli jsme už jenom šli naproti do skal lézt, teda lezla pouze Káťa s Bezďou, ja je fotil a kochal se krásným výhledem z jedné skály na Ostrov. Ve dvanáct odjel Bezďa na kole do Liberce a dost nečekaně se tam objevil Mojda. A pak už se jenom jelo domů.

Závod, stejně jako celý víkend byl úžasná záležitost, děkuju Kátěnce za to, že to se mnou absolvovala a taky, že bojovala do posledních zbytků sil. Tak třeba zase za rok, natrénujeme golf a biatlon, naučíme se s mapou při MTBO a první desítka bude naše :)


Pražský půlmaraton

12. dubna 2011 v 21:41 | quassar |  Běh
První vrchol sezóny (když nepočítám Jizerskou padesátku) jsem si vybral již pár dní před vánoci, důvod byl prostý, ušetřit peníze. Do konce loňského roku, bylo totiž startovné za "pouhých" 650 Kč. Půlmaraton v Praze jsem chtěl hodně běžet, veřil jsem, že to bude super akce a doufal jsem, že si zlepším osobáček na této trati, takže jsem ty peníze za závod utratil.

Na akci jsem trénoval dlouho dopředu, do běhu jsem se opravdu pořádně opřel již v listopadu a i když se mi v posledních třech měsících nepovedlo naběhat to co jsem chtěl, veřil jsem, že výkon nebude z nejhorších. Dlouho to vypadalo, že tam pojedu sám, nakonec tomu tak nebylo a musím říct, že i díky doprovodu jsem si závod a hlavně celý den užil :)

V pátek večer jsem skočil do postele již chvíli po desáté a doufal jsem v pohodový spánek do půl sedmé ráno. Abych nezapomněl musím tu moc poděkovat Ségrošce, která vystála nepříjemnou frontu a vyzvedla mi již ve čtvrtek číslo s čipem. Ale když se vrátím zpět ke spánku, "díky" bouchajícímu topení (a přiznám se také díky lehké nervozitě) jsem se probudil ve čtyři ráno a už jsem nedokázal usnout. Z postele jsem vylezl v šest hodin a když jsem postavil na nohy, dokázal jsem si představit, že budu dělat úplně vše, jenom ne závodit. No nohy mě bolely jako bych zrovna doběhl maraton :) Ve tři čtvrtě na osm jsem měl sraz s Kaťou na Fugnerce, nastoupili jsme do žlutého busu a jelo se do Prahy. V autobuse jsem si opět potvrdil, že jak jsem starej, tak jsem blbej, nebudete tomu věrit a budete si klepat na celo a možná bych to na sebe asi neměl ani napráskat. Ale jo, tak já to teda řeknu. Já pitomec si dal v tom buse kafe. Jistě víte co se říká o kafi a ona to je bohužel pravda, jak jsem se při závodě přesvědčil. No zkrátka ještě před závodem jsem byl třikrát a v okamžiku startovního výstřelu jsem už zase potřeboval :( Ale zpět k busu, cesta proběhla naprosto v pohodě, metrem jsem pak dojeli na Můstek a po svých jsme došli na místo startu i cíle k veleznámému Rudolfinu.

Všechno už tam běželo jak na drátkách, vyzvedl jsem si jenom finisherské tričko (tady musím poprvé pochválit pořadatele, jsem zvyklý dostávat obyčejné tričko nevalné gramáže s nějakým potiskem, tentokrat jsem dostal luxusní běžecké triko značky Adidas, odhadem jen to triko stojí minimálně osm set někde na prodejně v centru Prahy) a začal se připravovat na závod. Nezbytné protahování, ladění tkaniček, kontrola vizáže, mezítím vzdálená zdravice Standovi s přítelkyní, občas nějaké to odskočení do kadi, pardon teď se tomu říká jinak - tedy toitoi budky.


Ve tři čtvrtě na dvanáct, jsem veškerou bagáž naložil Kátě na záda, nasoukal do sebe gel a šel si stoupnout do prominentní první vlny. Číslo 155, to bylo ten den to nejdůležitější (aspoň pro mě). Chvilku před startem jsme si poslechli ještě několik rozhovorů (Jirka Ježek - běžel, Martina Sáblíková - neběžela a pár dalších). Ještě zazněla nezbytná melodie z Rockyho a pak už nám pan primátor písknul, vlastně odstřelil start. Vzhledem k tomu, že jsem byl pár metrů za startovní čárou, běžel jsem prakticky okamžitě. Musím říct, že startovat z první vlny je opravdu velká výhoda, člověk může hned běžet to co potřebuje. No každopádně to byl ze začatku pořádněj kalup, mezičas na prvním kilometru jsem nezachytil, druhý kilometr už ano, z předpokládaných osmi minut to bylo 7:26. Věděl jsem, že tímhle tempem doběhnu tak deset kilometrů a zdechnu, takže jsem zvolnil. Aspoń jsem si to myslel, stopky říkali něco jiného, třetí kilometr byl za 3:48. Běželo se mi, ale dobře tak jsem to přestal řešit a hnal se hlava nehlava. Na pátém kilometru z toho byl minutový náskok proti plánu. Bohužel už tam jsem udělal první chybu, vynechal jsem občerstvovačku. V tréninku jsem zvyklý běhat i dvě hodiny bez pití, tady ale bylo možná dvacet stupňů a napít jsem se rozhodně měl. Na šestém kilometru mi dost pokleslo sebevědomí, to když se kolem mě prohnala dívčina asi o 40cm menší než já. Další pokles sebevědomí přišel o kilometr dále, když mi to samé udělal pán, kterému jsem odhadoval 60+. Nakonec podle výsledků jsem zjistil, že mu bylo dokonce 63 a v cíli mi dal něco přes minutu. Smekám pomyslný klobouk, kdepak já v těhle letech budu (snad ne pod drnem).

Na sedmém kilometru přišla první krizička a první kilometr přes 4 minuty. Krize naštěstí trvala jen asi právě ten jeden kilometr, potom jsme se dostali zas mezi lidi a věřte, že fandící Pražan vás dokáže pořádně vyhecovat :) Brzy jsme byli na desátém kilometru, který nás opět přivedl k Rudolfinu a následoval první přeběh Mánesova mostu. Z kandelábru na mě mávala fandící Kátěnka, takže jsem přidal do pedálů vlastně do maratónek a zrychlil. Kousek za mostem byla i občerstvovačka, tu už jsem nevynechal, i kdyz asi půl deci vody taky nebyl žádný velký zázrak :( Čtrnáctý kilometr a druhá krize, ale když jsem vidět pajdajícího štafetmana, který kulhal už kilometr po předávce, začal jsem se cítit jako king, že pořád ještě běžím. Na patnáctém kilometru jsem očekával občerstvovačku, bohužel marně. Ve chvíli, kdy jsem si říkal, že už asi žádná nebude, se nečekaně vynořila na kilometru šestnáctém, což byla moje záchrana. Kelímek s vodou na hlavu, kelimek s joňtákem do pusy. A joňták zafungoval prakticky okamžitě, zase jsem byl schopen běžet časy okolo 4 minut na kilometr. Blížil se cíl, soupeři zrychlovali, a i když mi závěry závodů většinou jdou, tentokrát jsem byl spíše předbíhán. Ve chvíli kdy jsem znovu uviděl Mánesův most, věděl jsem, že se ještě musím aspoň trošku kousnout. Povedlo se a uhájil jsem svoji pozici. V cíli jsem dostal medajli, pití i pusu a šel jsem na domluvené místo, kde jsme se měli sejít s Káťou. Cestou jsem si stihl ještě nechat vyrýt na medajli jméno a čas (za "symbolických" 200). No a pak už jenom vyprávění dojmů mojí věrné společnici, společně jsme pak šli ještě zafandit dobíhajícím soupeřům. Věřte nebo nevěřte, dobíhali ještě hodinu a půl potom, co jsem se v cíli ocitl já. Takže jsem asi neběžel úplně špatně :)


Když doběhl i pán co to celé běžel pozadu jsme se rozhodli, že potěšíme naše žaludky nějakým tím zdravým pokrmem a vydali jsme se najít nějaký ten fastfood. Konkrétně to byl mekáč a tam jsme si pořádně nacpali bachory :) A pak už jenom úprk na metro a poté cesta busem do Liberce.

No a závěrem ještě mále shrnutí. Tajně jsem doufal v čas pod 1:25, což se i skoro povedlo, chybělo dvacet vteřin. Ale vzhledem k dost velkému teplu, tomu že jsem se pořádně nevyspal a také vzhledem k výše uvedené chybě s kafem jsem byl nakonec s časem velice spokojen. Cílový čas od výstřelu jsem měl 1:25:30 což je tempo 4:03 na kilometr, čistý čas mi vyšel na 1:25:19, což je zlepšení osobního rekordu z loňska o téměř dvě minuty. Vylepšil jsem si o osobáček na 10km, mezičas mi spočítali na 0:38:57. Více v následné tabulce:

Startovní číslo: 155 - KVASNIČKA DANIEL
Kategorie: AMM
Rok narození: 1978

SplitTimemin/KmDeltamin/KmRealTime
Km 50:19:113,500:19:113,500:19:00
Km 100:39:083,540:19:573,590:38:57
Km 150:59:523,590:20:444,080:59:41
Finish1:25:304,030:25:384,121:25:19

A úplným závěrem bych chtěl moc moc poděkovat mému doprovodu Kátěnce, starala se o mě jak o vlastního :)

PS: málem bych zapomněl, ve výsledcích jsem se objevil na 150. místě, nevídáno neslýcháno, taťka tomu dlouho nevěřil. Dokončilo nějakých 7700 běžců. No zkrátka takovéhle umístění jsem absolutně nečekal :)

Zlatý cepín 2011

16. února 2011 v 8:40 | quassar |  Běžky
Stejně jako každý rok i letos jsme se zůčastnili krásného závodu horolezeckých štafet v Bedřichově.  Závod se jede na pětikilometrovém okruhu a to na 3x10 km klasicky. Dlouho to vypadalo, že postavíme hned tři štafety, čímž bychom se po pořádajícím oddílu HO LOKO stali nejpočetnější ekipou, bohužel štafeta HKNMPSM 3 i letos zůstala neobsazená.

Papírově (a jak se později ukázalo i výkonově) silnější štafeta HKNMPSM 1 jela ve složení Sáloš (Martin Salák), Čálfi (Pavel Blažek) a hostující Klokan (Jakub Čejka). Naše HKNMPSM 2 byla v již klasické sestavě Karel (Podrazil), Bezďa (Jirka Bezděk) a já. Stejně jako v předešlých letech bylo nad nulou, takže se ladila máza klistrem. Já moc neladil, pořádnou vrstvu klistýru jsem měl na lyžích ještě z Jizerské padesátky, i když je pravda, že jsem si tam nakonec ještě jednu vrstvičku dal (díky Bezďo, připomeň mi, že máš u mě ještě pivo).

Závod začínal ve dvanáct a právo prvního úseku od nás připadlo Karlovi, který musel čelit pár velkým borcům, tedy Sálošovi, Štrynclíkovi a dalším. Letos bylo pole opravdu početné, mám pocit, že nejpočetnější za tu dobu co cepín jezdím. Ve výsledkách se objevilo neuvěřitelných 33 štafet. Karel dostal pokyny ať to moc nežene, chtěli jsme obhájit předposlední místo z před třech let. Jenže Karel je mladej janek, takže jel nadoraz a předposlednímu místu dost ujel. V prvním kole jel na čele borec s asi osmdesátimetrovým náskokem, nakonec se z něj vyklubal Štrynclík následovaný Frantou Landou. Kluci do toho opravdu bušili, takže se na stadionu moc neohřáli a během dvou minutek zase zmizeli v lese. Do cíle druhého kola na předávku přijeli pohromadě, je pravda, že se nakonec Pavel Štryncl ještě kousnul a Frantovi o asi deset metrů ujel. Štafetu po Pavlovi převzal Loko a bylo vidět, že maj hoši natrénováno a že si po loňském třetím místě přijeli pro prvenství. 

Pak už to začalo být poněkud nepřehledné, slabší štafety se míchali se silnějšími, orientovat se dalo tak maximálně podle barev čísel. Každopádně u nás do druhého úseku vyrazil Bezďa a musel si hoch pěkně dávat, protože první kolo jel lehce přes dvacet minut, což bylo nad plán. Za kolegy z HKNMPSM 1 vyrazil do druhého úseku Klokan a bylo jasné, že je ani letos nedáme (s čímž jsme popravdě nepočitali ani v nejlepších snech).

No a pak už přišel můj poslední finišerský třetí úsek. Nutno podotknout, že jsem naše umístěni nehájil moc dobře, protože hned v prvním větším kopci mě předjel borec, který mi nedal nejmenší šanci za ním uviset. Ve výsledcích jsem si našel, že se jednalo o Tomáše Krutského, který nakonec zajel sedmý nejlepší čas dne. Už to vypadalo, že pojedu celý zbytek závodu osamocen, ale v půlce druhého okruhu se na dohled přede mnou objevila postavička, takže jsem zase měl s kým závodit. Z postavičky se nakonec vyklubala členka ženské štafety Výlet LBC. Povedlo se mi ji sice předjet, ale musím řict, že mi na záda dýchala ještě kilometr před cílem a vůbec jsem si nebyl jist výsledkem. No nakonec jsem s velkým vypětím sil naše postavení uhájil a po závěrečném sjezdu jsem se ocitl v očekávaném cíli, kde mě vyfotila naše fanynka Ivetka. Vyfotila mě v moc pěkné poloze, trošku to vypadá jako že tam zvracím :)))

Chvilku po mém dojezdu bylo vyhlášení výsledků, zaplácali jsme vítězné štafetě (Pavel Štryncl, Honza Macaj, Jarda Stadtherr) a přesunuli se do hospůdky na pivo a polévku.

Jizerský cepín se jako vždy vydařil, osobně už se těším na příští ročník. Dokonce i Karel, který mi ještě před závodem říkal, ať ho už příští rok nelanařím, přiznal, že se mu to líbilo a že za rok jede zase :)

Lyžování zdar :)

Stránky pořadajícího oddílu: http://www.holoko.cz
Fotky: již brzy

Smrk 2011

25. ledna 2011 v 15:28 | quassar |  Hory
Tak jako každý rok, i letos podnikla bandička okolo HKNMPSM tradiční večerní výstup na Smrk s přespáním na rozhledně. Oproti předchozím "ročníkům", kdy se počet zúčastněných dal většinou spočítat na prstech jedné ruky, byla letos účast neporovnatelně lepší, dalo by se říci až neuvěřitelná. Jmenovitě Ségroška, Léňa, Káťa, Ivetka Pipetka, Hanka, Sáloš, Bezďa, Vrátík, MylánekKarel, Ládík a já.

Sraz byl jako obvykle v šest v naší klubovně, rozdělily se zásoby a zhruba v sedm se vyrazilo nahoru. Předseda Péťa, tradiční účastník této akce, nás bohužel mohl ze zdravotních důvodů doprovodit pouze před branku a bylo vidět, že mu je opravdu moc líto, že nemůže jít s námi. První hodinu nám cesta moc neodsejpala, no nedošli jsme ani na kyselku. Vyrazil jsem tedy sám dopředu na průzkum terénu, vytipování ledových trhlin :)) a na zjištění, zda nám útulnu na rozhledně neobsadila nějaká konkurenční tlupa. Nahoru jsem dorazil asi v půl desáté, všude klid a mír, zdálo se tedy, že i když byla hlášena šestičlená partička, jak jde pár hodin před námi nahoru, budeme mít útulnu jenom pro sebe. Toto očekávání se nakonec ukázalo jako nesprávné, jakmile jsem vlezl dovnitř, viděl jsem několikero spících lidiček, kteří evidentně neměli moc radost, že je budím. No ale považte, jít spát na Smrku v půl desáté? S nejvýřečnějším z nich jsem dal chvíli řeč, snědl lehkou svačinku a vyrazil jsem zpátky dolů zjistit, kde se nachází moji soukmenovci. Trošku jsem doufal, že budou aspoň nad Štrajťákem :) Musím je pochválit, po úvodním vlažném začátku stoupali jak zkušení himalájci a chytnul jsem je vlastně už před finálním kopcem. Zhruba v jedenáct už jsme byli všichni nahoře a mohla začít konečně klasická "smrková" šou :)

Po převlečení do suchého začala neskutečná hostina. Jedlo a pilo se všechno, co kdo donesl, navíc pátě přes deváté, takže výjimkou nebylo, že jsem klobásu zajídal cukrovím a zapíjel rumem :) Nejpopulárnější byl ale svařák, tímto bych chtěl poděkovat Sálošovi a Ségrošce, že si dali tu práci a vynesli nahoru celých devět litrů vína. Jedli a hodovali jsme asi do jedné a pak se šlo na rozhlednu (jak my s oblibou říkáme "na horní palubu"), kde jsme udělali to na co se vždycky nejvíc těšíme, ale o čem tady nemůžu mluvit :))) Říkejme tomu třeba "to" :) U toho jsme vydrželi opravdu dlouho, poslední šli spát až nějak ve 4 hodiny. Děvčata až na Ségrošku spaly dole v útulně, zbytek byl líný se přemístit, takže jsme skončili na oné horní palubě. Bane, spaní na vrcholu rozhledny, je vlastně hlavní cíl celé akce. Letos ani nebyla moc zima, nebo jsem měl možná lepší spacák, každopádně takhle dobře jsem se v předchozích třech ročnících ani jednou nevyspal. Spíš to bude tím spacákem, protože teplotu jsme odhadli na nějakých -7 až -10 stupňů. Oproti předloňským mínus dvaceti je to vlastně teploučko, ale ani tak to nebylo úplně zadarmo.

První kdo ráno vstal a následně hned zmizel dolů byl Sáloš následovaný Bezďou. Kluci udělali chybu, neboť přišli o "afterparty", která bývá neméně zábavná jako to co jí předcházelo. Po půl deváté jsme pomalu začali vstávat všichni ostatní, já šel dolů za holkama, kde jsem se trochu zapovídal. No jedním z důvodů byl i výborný horký čaj ze Ségroščiny termosky. A to Ségroška pořád nadávala, že ta termoska nestojí za nic, nechápu - ona jediná měla čaj opravdu teplý :) Kluci to mezitím rozjeli nahoře, byl jsem je tam několikrát "zkontrolovat". Postupně se nahoru začala trousit i děvčata. Kromě obligátního popíjení (něco pro mě celkem hnuu.... pardon nedobrýho s nějakou květinou uvnitř flašky) se nám povedlo ve třech lidech lehce rozkývat rozhlednu (snad tam ještě stojí :)) a někteří se z toho i stavěli na hlavu. Zkrátka sranda musela být i když chleba už došel.

Okolo poledne jsme se konečně rozhoupali a vyrazili na sestup. Ještě jsme se rozloucili s přichozími turisty po našem, tedy rumem a sýrem Goudou a šlo se dolů. Naše parta se roztrhla na dvě, první skupinu vedl Ládík následovaný děvčaty, záda jsem jim kryl já. Ve druhé skupině zbyl už jenom Vrátík, Karel a Mylan. My dorazili domů nějak po půl třetí, kluci notně rozjaření v sedm :))

Ač to nejdrív vypadalo, že na Smrk ani nedojdeme, musím říct, že letos to bylo možná nejlepší ze všech ročníků. Jenom nám bylo moc líto, že s námi nemůže být předseda, moc se na to těšil a byl tam dříve vždy s námi. Neboj Péťo Smrk 2012 uřčitě nezmeškáš!!!


Kam dál