Život není to co máme, ale to co vydržíme!

Duben 2011

Císař - závod dvojic v přírodním víceboji

19. dubna 2011 v 7:14 | quassar |  Triatlon
O tomto závodě jsem se dozvěděl loni, byl jsem přítomen i na následném večírku. Konal se tenkrát první ročník a startovali tam Štrynclici, Ségroška s Michalem a Michal P. s Márou K.. Závod se mi z vyprávění velice zalíbil, takže jsem začal přemýšlet o účasti. Asi před měsícem jsem se zeptal Kátěnky jestli se mnou pojede a ona celkem nadšeně souhlasila.

Musím přiznat, že jsem z většiny disciplín měl celkem vítr, lezení na skále jsem poprvé absolvoval před týdnem a byl to celkem výbuch, jeskyňaření taky zrovna není moje hobby, stísněné prostory nemám moc rád, na lanových překážkách jsem si taky moc nevěřil. Těšil jsem se v podstatě hlavně na kanoje, ale celkem i na biatlon. Poslední vložená disciplína - golf jsem tušil, že nedopadne moc dobře, ale i tak jsem se celkem těšil. Nakonec se vše ale vyvrbilo dost jinak :)

Závod se konal v Ostrově u Tisé, což je kousek za Děčínem. S Káťou jsme vyrazili v pátek po sedmé hodině a cestou jsme ještě v Markvarticích nabrali novopečeného silničáře Bezďu. Do Ostrova naše posádka nakonec dorazila krátce po deváté hodině, stihli jsme i prezentaci a také poslední chatka na nás ještě zbyla :) Ve skvělé hospůdce Pod Císařem jsme si dali ještě pivko a po jedenácté se šlo na kutě.


Budíček byl naplánoval na čtvrt na osm, ale nějak mám poslední dobou problémy se spaním, takže jsem se vzbudil uz v 5:40. Následovala lehká snídaně a šlo se na rozpravu před závodem. Oproti propozicím byly menší změny, z přesunů na kole se stalo MTBO, do jeskyně už lezli oba členové týmu a pár dalších drobností. Rychle jsme se připravili a 9:40 vyrazili na kole do závodu. Bohužel se mi hned na první křižovatce povedlo zakufrovat, takže už tam bylo ztraceno prvních pár minutek. První jsme hledali kontrolu č. 9. Jeli jsme celkem dobře, jen jsme se nechali zmást dvojicí, která byla kousek před námi a kontrolu přejeli. Po zjištění chyby následoval návrat a kontrola byla splněna. Vzhledem k tomu, že se jednalo bonusovou kontrolu, která nebyla povinná, získali jsme 30 minut k dobru. Další kontrola byla zároveň i vložená disciplína a to lezení. Bohužel se nám povedlo opět zakufrovat a to pořádně. S kolama jsme se pak táhli podél skal a ztratili odhadem asi dvacet minut. Kontrolu jsme nakonec našli, ale až po překonání malého údolíčka, tam nás zahlédli soupeři a měli z nás celkem legraci :)

Z lezení jsem měl opravdu vítr, naštěstí se ukázalo, že zbytečně. První lezla Káťa, ale ta se toho vůbec nebála a vybrala si nejtěžší cestu, kterou také pěkně vylezla. Já si naopak vybral tu nejlehčí a taky se mi zadařilo. Další kontroly už jsme chytali trochu líp, ke kánojím jsme dojeli celkem v pohodě napoprvé. Na pádlování jsem se celkem těšil, zpětně ale musím říct, že to byla celkem nuda. Měli to být tři kilometry, odhadem si myslím, že to byla tak polovina, ale opravdu velká zábava to nebyla. Takže další disciplína splněna a jelo se dál. Poslední vložená disciplína při MTBO byl golf. Golfisti z nás už asi nebudou, takže jamku par 3 jsme dali až na čtrnáctý úder. Na druhou stranu u toho byla opravdu legrace, takže bolení hlavy z toho opravdu nebylo :) Co nám však začalo dělat trochu starosti byl časový limit. Hrozně rychle se přiblížila půlka časového limitu (ten byl šest hodin) a my neměli splněno ještě ani kolo a to nás čekal orientační běh se dalšími třemi vloženými disciplínami. Po golfu jsme vyrazili k další kontrole, kterou se nám bohužel poměrně dlouho nedařilo najít. Nakonec jsem se vydal na slepo ke stožáru na vrcholu kopce, což se nakonec ukázalo jako správná volba, kousek nad stožárem jsem kontrolu našel. Ani poslední cyklokontrola nebyla bez problémů, netrefili jsme to asi o 100 metrů a zase ztratili pár minutek času. Bonusovou nepovinnou kontrolu číslo 15 jsme nakonec vynechali a jeli zpátky na start vyměnit kolo za běžecké boty.

Mapu orienťáku dostala tentokrát Káťa, což se ukázalo jako výborná volba. První kontrola byla hned nad kempem a jednalo se o vloženou disciplínu nízké lanové překážky. Ty se mi opravdu moc líbili, a také jsme je s malým zaškobrtnutím úspěsně zdolali. Druhá orienťácká kontrola nebyla taky celkem dost dlouho k nalezení (pomohla až rojnice s dalšími týmy), ale nakonec ji Kátěnka našla a běželo se dál. Pak už to šlo jak na drátkách až k jeskyňaření. Dostali jsme helmy, jednu čelovku a šlo se do díry. Některá místa byla opravdu celkem úzká, ale nakonec se jeskyní podařilo prolézt. Špinavý a odřený, ale šťastný, že už to máme za sebou. Blížil se konec šesté hodiny závodu a my teprve dobíhali na poslední disciplínu - letní biatlon. Naposledy jsem střílel ze samopalu na vojně a to už je pěkná řádka let, takže jsem věděl, že toho asi moc netrefím. Nejdříve se střílela ležka a nám se povedlo sestřelit pouze jeden terč. Takže ještě před obíháním rybníka nás čekalo devět trestných koleček kolem hřiště. Běh mezi střelbami měl být 500m, myslím, že to byl ale spíše poctivý kilometr. Když jsme šli na střelbu ve stoje, skončil nám šestihodinový limit, v závodu jsme ale pokračovali. Střelba na stojce byla bohužel ještě horší, netrefili jsme nic, takže přibylo dalších deset koleček a pak už jenom cca 300 metrový přeběh do cíle. Závod jsme zvládli za nějakých 6 hodin a deset minut, doufal jsem, že se nad námi (a pár dalšími) pořadatelé smilují a nediskvalifikují nás. Velká radost, že už jsme v cíli, byla vystřídána velkou únavou, protože závod byl opravdu náročný. Káťa bojovala jako lev, takže po doběhu toho měla celkem dost.

Pak už následovala jenom studená sprcha, večeře a čekání na výsledky. Stejně jako loni i letos byli na bedně Štrynclici, tentokrát na třetím místě. Ostatní výsledky jsem viděl jen na chviličku, ale i tak jsem zjistil, že jsme skončili 21. z 28. mix párů. Takže pohoda :) Příští rok to určitě vylepšíme :) Po vyhlášení byla připravena další soutěžní disciplína a to pivní štafeta. Jedná se o trochu netradiční pivní štafetu, pije 7 lidí, podmínkou je aby z toho byly alespoň 3 ženy. Kromě klasického exování z půllitru se "pije" pivo i z talíře, lžící nebo brčkem z půllitru. No byla to velká sranda, oproti loňským 3 štafetám se letos zůčastnil dvojnásobek. Naše skončila na čtvrtém místě. Já finišoval a vzhledem k tomu, že toto exované pivo bylo už moje šesté a do toho pár rumíků, šel jsem radši spát :) V neděli jsme už jenom šli naproti do skal lézt, teda lezla pouze Káťa s Bezďou, ja je fotil a kochal se krásným výhledem z jedné skály na Ostrov. Ve dvanáct odjel Bezďa na kole do Liberce a dost nečekaně se tam objevil Mojda. A pak už se jenom jelo domů.

Závod, stejně jako celý víkend byl úžasná záležitost, děkuju Kátěnce za to, že to se mnou absolvovala a taky, že bojovala do posledních zbytků sil. Tak třeba zase za rok, natrénujeme golf a biatlon, naučíme se s mapou při MTBO a první desítka bude naše :)


Pražský půlmaraton

12. dubna 2011 v 21:41 | quassar |  Běh
První vrchol sezóny (když nepočítám Jizerskou padesátku) jsem si vybral již pár dní před vánoci, důvod byl prostý, ušetřit peníze. Do konce loňského roku, bylo totiž startovné za "pouhých" 650 Kč. Půlmaraton v Praze jsem chtěl hodně běžet, veřil jsem, že to bude super akce a doufal jsem, že si zlepším osobáček na této trati, takže jsem ty peníze za závod utratil.

Na akci jsem trénoval dlouho dopředu, do běhu jsem se opravdu pořádně opřel již v listopadu a i když se mi v posledních třech měsících nepovedlo naběhat to co jsem chtěl, veřil jsem, že výkon nebude z nejhorších. Dlouho to vypadalo, že tam pojedu sám, nakonec tomu tak nebylo a musím říct, že i díky doprovodu jsem si závod a hlavně celý den užil :)

V pátek večer jsem skočil do postele již chvíli po desáté a doufal jsem v pohodový spánek do půl sedmé ráno. Abych nezapomněl musím tu moc poděkovat Ségrošce, která vystála nepříjemnou frontu a vyzvedla mi již ve čtvrtek číslo s čipem. Ale když se vrátím zpět ke spánku, "díky" bouchajícímu topení (a přiznám se také díky lehké nervozitě) jsem se probudil ve čtyři ráno a už jsem nedokázal usnout. Z postele jsem vylezl v šest hodin a když jsem postavil na nohy, dokázal jsem si představit, že budu dělat úplně vše, jenom ne závodit. No nohy mě bolely jako bych zrovna doběhl maraton :) Ve tři čtvrtě na osm jsem měl sraz s Kaťou na Fugnerce, nastoupili jsme do žlutého busu a jelo se do Prahy. V autobuse jsem si opět potvrdil, že jak jsem starej, tak jsem blbej, nebudete tomu věrit a budete si klepat na celo a možná bych to na sebe asi neměl ani napráskat. Ale jo, tak já to teda řeknu. Já pitomec si dal v tom buse kafe. Jistě víte co se říká o kafi a ona to je bohužel pravda, jak jsem se při závodě přesvědčil. No zkrátka ještě před závodem jsem byl třikrát a v okamžiku startovního výstřelu jsem už zase potřeboval :( Ale zpět k busu, cesta proběhla naprosto v pohodě, metrem jsem pak dojeli na Můstek a po svých jsme došli na místo startu i cíle k veleznámému Rudolfinu.

Všechno už tam běželo jak na drátkách, vyzvedl jsem si jenom finisherské tričko (tady musím poprvé pochválit pořadatele, jsem zvyklý dostávat obyčejné tričko nevalné gramáže s nějakým potiskem, tentokrat jsem dostal luxusní běžecké triko značky Adidas, odhadem jen to triko stojí minimálně osm set někde na prodejně v centru Prahy) a začal se připravovat na závod. Nezbytné protahování, ladění tkaniček, kontrola vizáže, mezítím vzdálená zdravice Standovi s přítelkyní, občas nějaké to odskočení do kadi, pardon teď se tomu říká jinak - tedy toitoi budky.


Ve tři čtvrtě na dvanáct, jsem veškerou bagáž naložil Kátě na záda, nasoukal do sebe gel a šel si stoupnout do prominentní první vlny. Číslo 155, to bylo ten den to nejdůležitější (aspoň pro mě). Chvilku před startem jsme si poslechli ještě několik rozhovorů (Jirka Ježek - běžel, Martina Sáblíková - neběžela a pár dalších). Ještě zazněla nezbytná melodie z Rockyho a pak už nám pan primátor písknul, vlastně odstřelil start. Vzhledem k tomu, že jsem byl pár metrů za startovní čárou, běžel jsem prakticky okamžitě. Musím říct, že startovat z první vlny je opravdu velká výhoda, člověk může hned běžet to co potřebuje. No každopádně to byl ze začatku pořádněj kalup, mezičas na prvním kilometru jsem nezachytil, druhý kilometr už ano, z předpokládaných osmi minut to bylo 7:26. Věděl jsem, že tímhle tempem doběhnu tak deset kilometrů a zdechnu, takže jsem zvolnil. Aspoń jsem si to myslel, stopky říkali něco jiného, třetí kilometr byl za 3:48. Běželo se mi, ale dobře tak jsem to přestal řešit a hnal se hlava nehlava. Na pátém kilometru z toho byl minutový náskok proti plánu. Bohužel už tam jsem udělal první chybu, vynechal jsem občerstvovačku. V tréninku jsem zvyklý běhat i dvě hodiny bez pití, tady ale bylo možná dvacet stupňů a napít jsem se rozhodně měl. Na šestém kilometru mi dost pokleslo sebevědomí, to když se kolem mě prohnala dívčina asi o 40cm menší než já. Další pokles sebevědomí přišel o kilometr dále, když mi to samé udělal pán, kterému jsem odhadoval 60+. Nakonec podle výsledků jsem zjistil, že mu bylo dokonce 63 a v cíli mi dal něco přes minutu. Smekám pomyslný klobouk, kdepak já v těhle letech budu (snad ne pod drnem).

Na sedmém kilometru přišla první krizička a první kilometr přes 4 minuty. Krize naštěstí trvala jen asi právě ten jeden kilometr, potom jsme se dostali zas mezi lidi a věřte, že fandící Pražan vás dokáže pořádně vyhecovat :) Brzy jsme byli na desátém kilometru, který nás opět přivedl k Rudolfinu a následoval první přeběh Mánesova mostu. Z kandelábru na mě mávala fandící Kátěnka, takže jsem přidal do pedálů vlastně do maratónek a zrychlil. Kousek za mostem byla i občerstvovačka, tu už jsem nevynechal, i kdyz asi půl deci vody taky nebyl žádný velký zázrak :( Čtrnáctý kilometr a druhá krize, ale když jsem vidět pajdajícího štafetmana, který kulhal už kilometr po předávce, začal jsem se cítit jako king, že pořád ještě běžím. Na patnáctém kilometru jsem očekával občerstvovačku, bohužel marně. Ve chvíli, kdy jsem si říkal, že už asi žádná nebude, se nečekaně vynořila na kilometru šestnáctém, což byla moje záchrana. Kelímek s vodou na hlavu, kelimek s joňtákem do pusy. A joňták zafungoval prakticky okamžitě, zase jsem byl schopen běžet časy okolo 4 minut na kilometr. Blížil se cíl, soupeři zrychlovali, a i když mi závěry závodů většinou jdou, tentokrát jsem byl spíše předbíhán. Ve chvíli kdy jsem znovu uviděl Mánesův most, věděl jsem, že se ještě musím aspoň trošku kousnout. Povedlo se a uhájil jsem svoji pozici. V cíli jsem dostal medajli, pití i pusu a šel jsem na domluvené místo, kde jsme se měli sejít s Káťou. Cestou jsem si stihl ještě nechat vyrýt na medajli jméno a čas (za "symbolických" 200). No a pak už jenom vyprávění dojmů mojí věrné společnici, společně jsme pak šli ještě zafandit dobíhajícím soupeřům. Věřte nebo nevěřte, dobíhali ještě hodinu a půl potom, co jsem se v cíli ocitl já. Takže jsem asi neběžel úplně špatně :)


Když doběhl i pán co to celé běžel pozadu jsme se rozhodli, že potěšíme naše žaludky nějakým tím zdravým pokrmem a vydali jsme se najít nějaký ten fastfood. Konkrétně to byl mekáč a tam jsme si pořádně nacpali bachory :) A pak už jenom úprk na metro a poté cesta busem do Liberce.

No a závěrem ještě mále shrnutí. Tajně jsem doufal v čas pod 1:25, což se i skoro povedlo, chybělo dvacet vteřin. Ale vzhledem k dost velkému teplu, tomu že jsem se pořádně nevyspal a také vzhledem k výše uvedené chybě s kafem jsem byl nakonec s časem velice spokojen. Cílový čas od výstřelu jsem měl 1:25:30 což je tempo 4:03 na kilometr, čistý čas mi vyšel na 1:25:19, což je zlepšení osobního rekordu z loňska o téměř dvě minuty. Vylepšil jsem si o osobáček na 10km, mezičas mi spočítali na 0:38:57. Více v následné tabulce:

Startovní číslo: 155 - KVASNIČKA DANIEL
Kategorie: AMM
Rok narození: 1978

SplitTimemin/KmDeltamin/KmRealTime
Km 50:19:113,500:19:113,500:19:00
Km 100:39:083,540:19:573,590:38:57
Km 150:59:523,590:20:444,080:59:41
Finish1:25:304,030:25:384,121:25:19

A úplným závěrem bych chtěl moc moc poděkovat mému doprovodu Kátěnce, starala se o mě jak o vlastního :)

PS: málem bych zapomněl, ve výsledcích jsem se objevil na 150. místě, nevídáno neslýcháno, taťka tomu dlouho nevěřil. Dokončilo nějakých 7700 běžců. No zkrátka takovéhle umístění jsem absolutně nečekal :)