Život není to co máme, ale to co vydržíme!

Pražský půlmaraton

12. dubna 2011 v 21:41 | quassar |  Běh
První vrchol sezóny (když nepočítám Jizerskou padesátku) jsem si vybral již pár dní před vánoci, důvod byl prostý, ušetřit peníze. Do konce loňského roku, bylo totiž startovné za "pouhých" 650 Kč. Půlmaraton v Praze jsem chtěl hodně běžet, veřil jsem, že to bude super akce a doufal jsem, že si zlepším osobáček na této trati, takže jsem ty peníze za závod utratil.

Na akci jsem trénoval dlouho dopředu, do běhu jsem se opravdu pořádně opřel již v listopadu a i když se mi v posledních třech měsících nepovedlo naběhat to co jsem chtěl, veřil jsem, že výkon nebude z nejhorších. Dlouho to vypadalo, že tam pojedu sám, nakonec tomu tak nebylo a musím říct, že i díky doprovodu jsem si závod a hlavně celý den užil :)

V pátek večer jsem skočil do postele již chvíli po desáté a doufal jsem v pohodový spánek do půl sedmé ráno. Abych nezapomněl musím tu moc poděkovat Ségrošce, která vystála nepříjemnou frontu a vyzvedla mi již ve čtvrtek číslo s čipem. Ale když se vrátím zpět ke spánku, "díky" bouchajícímu topení (a přiznám se také díky lehké nervozitě) jsem se probudil ve čtyři ráno a už jsem nedokázal usnout. Z postele jsem vylezl v šest hodin a když jsem postavil na nohy, dokázal jsem si představit, že budu dělat úplně vše, jenom ne závodit. No nohy mě bolely jako bych zrovna doběhl maraton :) Ve tři čtvrtě na osm jsem měl sraz s Kaťou na Fugnerce, nastoupili jsme do žlutého busu a jelo se do Prahy. V autobuse jsem si opět potvrdil, že jak jsem starej, tak jsem blbej, nebudete tomu věrit a budete si klepat na celo a možná bych to na sebe asi neměl ani napráskat. Ale jo, tak já to teda řeknu. Já pitomec si dal v tom buse kafe. Jistě víte co se říká o kafi a ona to je bohužel pravda, jak jsem se při závodě přesvědčil. No zkrátka ještě před závodem jsem byl třikrát a v okamžiku startovního výstřelu jsem už zase potřeboval :( Ale zpět k busu, cesta proběhla naprosto v pohodě, metrem jsem pak dojeli na Můstek a po svých jsme došli na místo startu i cíle k veleznámému Rudolfinu.

Všechno už tam běželo jak na drátkách, vyzvedl jsem si jenom finisherské tričko (tady musím poprvé pochválit pořadatele, jsem zvyklý dostávat obyčejné tričko nevalné gramáže s nějakým potiskem, tentokrat jsem dostal luxusní běžecké triko značky Adidas, odhadem jen to triko stojí minimálně osm set někde na prodejně v centru Prahy) a začal se připravovat na závod. Nezbytné protahování, ladění tkaniček, kontrola vizáže, mezítím vzdálená zdravice Standovi s přítelkyní, občas nějaké to odskočení do kadi, pardon teď se tomu říká jinak - tedy toitoi budky.


Ve tři čtvrtě na dvanáct, jsem veškerou bagáž naložil Kátě na záda, nasoukal do sebe gel a šel si stoupnout do prominentní první vlny. Číslo 155, to bylo ten den to nejdůležitější (aspoň pro mě). Chvilku před startem jsme si poslechli ještě několik rozhovorů (Jirka Ježek - běžel, Martina Sáblíková - neběžela a pár dalších). Ještě zazněla nezbytná melodie z Rockyho a pak už nám pan primátor písknul, vlastně odstřelil start. Vzhledem k tomu, že jsem byl pár metrů za startovní čárou, běžel jsem prakticky okamžitě. Musím říct, že startovat z první vlny je opravdu velká výhoda, člověk může hned běžet to co potřebuje. No každopádně to byl ze začatku pořádněj kalup, mezičas na prvním kilometru jsem nezachytil, druhý kilometr už ano, z předpokládaných osmi minut to bylo 7:26. Věděl jsem, že tímhle tempem doběhnu tak deset kilometrů a zdechnu, takže jsem zvolnil. Aspoń jsem si to myslel, stopky říkali něco jiného, třetí kilometr byl za 3:48. Běželo se mi, ale dobře tak jsem to přestal řešit a hnal se hlava nehlava. Na pátém kilometru z toho byl minutový náskok proti plánu. Bohužel už tam jsem udělal první chybu, vynechal jsem občerstvovačku. V tréninku jsem zvyklý běhat i dvě hodiny bez pití, tady ale bylo možná dvacet stupňů a napít jsem se rozhodně měl. Na šestém kilometru mi dost pokleslo sebevědomí, to když se kolem mě prohnala dívčina asi o 40cm menší než já. Další pokles sebevědomí přišel o kilometr dále, když mi to samé udělal pán, kterému jsem odhadoval 60+. Nakonec podle výsledků jsem zjistil, že mu bylo dokonce 63 a v cíli mi dal něco přes minutu. Smekám pomyslný klobouk, kdepak já v těhle letech budu (snad ne pod drnem).

Na sedmém kilometru přišla první krizička a první kilometr přes 4 minuty. Krize naštěstí trvala jen asi právě ten jeden kilometr, potom jsme se dostali zas mezi lidi a věřte, že fandící Pražan vás dokáže pořádně vyhecovat :) Brzy jsme byli na desátém kilometru, který nás opět přivedl k Rudolfinu a následoval první přeběh Mánesova mostu. Z kandelábru na mě mávala fandící Kátěnka, takže jsem přidal do pedálů vlastně do maratónek a zrychlil. Kousek za mostem byla i občerstvovačka, tu už jsem nevynechal, i kdyz asi půl deci vody taky nebyl žádný velký zázrak :( Čtrnáctý kilometr a druhá krize, ale když jsem vidět pajdajícího štafetmana, který kulhal už kilometr po předávce, začal jsem se cítit jako king, že pořád ještě běžím. Na patnáctém kilometru jsem očekával občerstvovačku, bohužel marně. Ve chvíli, kdy jsem si říkal, že už asi žádná nebude, se nečekaně vynořila na kilometru šestnáctém, což byla moje záchrana. Kelímek s vodou na hlavu, kelimek s joňtákem do pusy. A joňták zafungoval prakticky okamžitě, zase jsem byl schopen běžet časy okolo 4 minut na kilometr. Blížil se cíl, soupeři zrychlovali, a i když mi závěry závodů většinou jdou, tentokrát jsem byl spíše předbíhán. Ve chvíli kdy jsem znovu uviděl Mánesův most, věděl jsem, že se ještě musím aspoň trošku kousnout. Povedlo se a uhájil jsem svoji pozici. V cíli jsem dostal medajli, pití i pusu a šel jsem na domluvené místo, kde jsme se měli sejít s Káťou. Cestou jsem si stihl ještě nechat vyrýt na medajli jméno a čas (za "symbolických" 200). No a pak už jenom vyprávění dojmů mojí věrné společnici, společně jsme pak šli ještě zafandit dobíhajícím soupeřům. Věřte nebo nevěřte, dobíhali ještě hodinu a půl potom, co jsem se v cíli ocitl já. Takže jsem asi neběžel úplně špatně :)


Když doběhl i pán co to celé běžel pozadu jsme se rozhodli, že potěšíme naše žaludky nějakým tím zdravým pokrmem a vydali jsme se najít nějaký ten fastfood. Konkrétně to byl mekáč a tam jsme si pořádně nacpali bachory :) A pak už jenom úprk na metro a poté cesta busem do Liberce.

No a závěrem ještě mále shrnutí. Tajně jsem doufal v čas pod 1:25, což se i skoro povedlo, chybělo dvacet vteřin. Ale vzhledem k dost velkému teplu, tomu že jsem se pořádně nevyspal a také vzhledem k výše uvedené chybě s kafem jsem byl nakonec s časem velice spokojen. Cílový čas od výstřelu jsem měl 1:25:30 což je tempo 4:03 na kilometr, čistý čas mi vyšel na 1:25:19, což je zlepšení osobního rekordu z loňska o téměř dvě minuty. Vylepšil jsem si o osobáček na 10km, mezičas mi spočítali na 0:38:57. Více v následné tabulce:

Startovní číslo: 155 - KVASNIČKA DANIEL
Kategorie: AMM
Rok narození: 1978

SplitTimemin/KmDeltamin/KmRealTime
Km 50:19:113,500:19:113,500:19:00
Km 100:39:083,540:19:573,590:38:57
Km 150:59:523,590:20:444,080:59:41
Finish1:25:304,030:25:384,121:25:19

A úplným závěrem bych chtěl moc moc poděkovat mému doprovodu Kátěnce, starala se o mě jak o vlastního :)

PS: málem bych zapomněl, ve výsledcích jsem se objevil na 150. místě, nevídáno neslýcháno, taťka tomu dlouho nevěřil. Dokončilo nějakých 7700 běžců. No zkrátka takovéhle umístění jsem absolutně nečekal :)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Saloš Saloš | 14. dubna 2011 v 8:34 | Reagovat

Asi slušnej oddíl:-)

2 Anetka Anetka | E-mail | Web | 12. listopadu 2015 v 8:51 | Reagovat

Já raději sleduji živé přenosy, sama se nějakého sportu nezúčastňuji. Asi u mě převládá lenost :D http://zive-prenosy.eu/

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama