Život není to co máme, ale to co vydržíme!

Červen 2011

Jak jsem se stal Ironmanem - Moraviaman 2011

28. června 2011 v 22:38 | quassar |  Triatlon
Triatlon, tedy spojení tří disciplín - plavání, cyklistiky a běhu vzniklo, jak jistě spousta z vás určitě ví, na Havajských ostrovech počátkem roku 1978 (triatlon je tedy stejně starý jako já :)) A úplně první trať, na které se tenkrát závodilo, byla označována jako ironman (u nás železný muž), tedy 3,8km (2,4 míle) plavání, 180km (112 mil) cyklistiky a 42km (tedy maratón - 26,2 míle) běhu. A právě tahle trať je tou nejprestižnější, ale také nejnáročnější z pohledu triatleta.

O tom, že se pokusím o zdolání železného muže, jsem začal uvažovat někdy vloni na jaře. U nás se jich moc nejezdí, mám pocit, že na našem území se konají pouze dva závody a to Železňák na Lipnu a právě Moraviaman, který se koná v Otrokovicích u Zlína. Finální rozhodnutí ale padlo loni před vánoci, kdy jsem se i přihlásil a zaplatil startovné. Bylo mi jasné, že abych byl schopen závod dokončit, budu muset zapracovat především na plavání a běhu. Do běhání jsem se opřel už v listopadu, ale plavat jsem začal chodit trochu víc až po novém roce. Měl jsem v plánu do Moraviamana 100 kilometrů naplavat, 5000 km najet na kole a 1000 km naběhat. Leč nepovedlo se ani v jedné z těchto třech disciplín, nicméně po několika prověrkách mi připadalo, že jsem připraven. Naplánoval jsem si čas okolo dvanácti hodin, z čehož jsem počítal že 1:45 poplavu, 6 hodin pojedu na kole, 4 hodiny poběžím a zbytek stávím v depu. Dopadlo to pak trochu lépe, ale o tom až později :)


Nakonec nás z naší partičky bylo víc, které ironmanská trať v podobě Moraviamana zaujala a proto z toho byla maličko větší výprava. Pavel Štryncl (Štrynclík) je již zkušený triatlet a na železného muže jel již potřetí, Jirka Bezďek (Bezďa) byl stejně jako já ironmanský novic. Bandu doplňovaly děvčata - Markéta Polmová (Ségroška), Ivetka Martínková a Hanka Štrynclová, které byly přihlášeny do kategorie štafet a Karel Podrazil, který se účastnil "zájezdu" jako podpora týmu.
Večer nás také přijeli podpořit táta s Ivanou a potkali jsme se tam i s Petrem Novákem s manželkou a synkem. Z dalších známých startujících tam byl ještě Martin Rexa.


První část výpravy ve složení Pavel, Hanka, Karel a já vyrazila v pátek asi v půl druhé štrynclikovic Golfem z Liberce směr Otrokovice. Cesta byla až na trochu delší zdržení u Jíčina celkem v pohodě, takže jsme na místo dorazili v půl osmé. Druhá bandička v sestavě Ségroška, Bezďa a Ivetka dorazila okolo deváté hodiny. Šlo se ještě na jedno rychlé a okolo jedenácté do stanu na kutě.


Start závodu byl v sedm ráno, budíček byl tedy stanoven na pátou po půlnoci. Kontrola a konečná příprava kola, nachystání věcí do depa a na plavání. Čtvrt hodiny před startem už jsem byl celkem nervózní, což bylo vidět na tom, jak jsem se soukal do neoprénu :) Zip vepředu a vůbec mi to nebylo divné, naštěstí Ivana byla ve střehu a dost se jí to nezdálo :)) Ještě jsem si šel vyzkoušet jestli pořádně těsní brýle a najednou bylo sedm a start. Nejsem zrovna dobrý plavec, takže na startu žádného triatlonu mě v první řadě neuvidíte. Pěkně jsem si vyšel jak na procházku a začal plavat až když většina lidí byla už ve vodě. Díky tomu jsem taky neschytal žádný kopanec ani úder rukou do hlavy. Plavali se tři kola po rybníku a plán byl jasný. První kolo kraulem, druhé si odpočinu prsama a třetí zkusím (když to půjde) zase kraulem. Cesta k první bójce se mi nicméně zdála nekonečná, trošku mě v podpaží tahal neoprén a bolelo mě rameno. Ovšem to byly poslední potíže, které jsem při plavání měl. Zpětně musím říct, že se mi plavalo naprosto fantasticky. Naplánován byl čas do 1:45, trochu jsem doufal v 1:35, ale nakonec z toho bylo 1:22 :) Musím uznat, že největší zásluhu jsem na tomhle čase neměl já, ale neoprén. Plavalo se mi fakt dobře, nakonec jsem to celé dal celkem bez problémů kraulem a musím říct, že čtyřtisícová investice do "gumy" se opravdu vyplatila. 107. místo z plavání není nic moc, každopádně jsem zvyklej na horší umístění. Takže s plaváním spokojenost.


Po plavání následovalo první depo a vzhledem k tomu, že se mi nezdálo jet 180 km na kole v kombinéze s cyklistickou minivložkou, proběhlo první kompletní převlékaní. Tedy sundat neoprén a plavky a navlíknou termotriko, cyklokalhoty a cyklodres. Depa mi jdou ještě hůř než plavání, takže v prvním jsem strávil 0:04:44 což je 117. čas. Jen pro porovnání, nejlepší první depo měl jistý Lukáš Polan a zvládnul to za 43 vteřin. Takže je na čem pracovat. No je pravda, že depa závody většinou nerozhodujou, každopádně následující disciplína už ano, jak se ukázalo v případě vítěze závodu (ale o tom až později). No a další disciplína bylo samozřejmě kolo a to nekonečných 180 kilometrů. Jelo se to ve čtyřech okruzích, každý po 45 kilometrech. Trať připomínala na mapě písmeno U, kdy centrum závodu bylo umístěno takřka přesně na půlce. Vždycky to bylo nejdříve cca 11 km proti větru, pak 11 km zpět po větru a poté znovu na druhou stranu 11 proti a 11 po větru. První "kolo" jsem zvládl průměrem přes 34km/h, což jsem věděl, že určitě neudržím, jednak na takový kalup natrénováno nemám a za druhé začalo opravdu hodně foukat. Věděl jsem, že to co by mě mohlo srazit na kolena je hlaďák, na který jsem už parkrát doplatil, takže jsem se cpal co to šlo. Hlavní slovo měly energetické gely, ale došlo i na "tvrdou" stravu v podobě tyčinek a dokonce i toustu se sýrem a salámem. Ovšem jako největší energetickou "bombu" bych vyzdvihl tyčinku Power Bike od Nutrendu, kterou jsem si nakrájel a doslova nalepil na rám. Je to sice na chuť celkem hnus, hrozně se to v puse lepí a nijak zvlášť dobré nepolyká, každopádně energeticky to byl opravdu zázrak, takže určitě doporučuju.
Bohužel na kole jsem se i tak nevyhnul menší krizi, druhá polovina třetího okruhu byla opravdu hodně špatná, dokonce mě i pár jedinců předjelo. Ve čtvrtém kole jsem se ale zase zmátořil a pár lidí předjel zase já :) Do depa jsem nakonec přijel za 5:48:57, což byl šedesátý nejlepší čas. Štrynclík kolo zajel za famózních 5:05:09 a bylo z toho neuvěřitelné 8. místo. Takže Pavlík předjel na kole většinu těch borců s kapkama na hlavách na časovkářských speciálech. Výzva pro sponzory - pořádný kolo a časovkářská přílba pro Štrynclíka :)


Druhé depo bylo opět o kompletním převlíkání, tentokrát do běžeckého. Čas 0:03:17 a 91. místo, takže už lepší. No a šlo se na maratón. Nikdy jsem to takhle neabsolvoval, takže jsem vůbec nevěděl co to se mnou udělá. Běželo se po druhé časti kola, tedy prvních pět a trochu kilometrů. Na cestě byly dvě občestvovačky, takže bez občerstvení (ale hlavně pití se neběželo víc jak dva kilometry (běhalo se totiž tam a zpět po stejné trase). Trať běhu byla komplet uzavřena, člověk tedy musel dávat pozor pouze na cyklisty. Hned od začátku jsem běh pořádně nakopl a i kdyz jsem věděl, že takové tempo nevydržím, nějak mi nešlo zpomalit. Takže prvních cca 10,5 km bylo za 48 minut. V druhém kole jsem se už zklidnil, ale pořád to celkem šlo, takže s časem 1:40 jsem začal přemýšlet o čase okolo jednácti hodin, jenže jsem si myslel, že to určitě nevydržím, takže tyto úvahy jsem raději hned zaplašil. První půlka třetího kola mi dala za pravdu, začal jsem se celkem ploužit a myslel jsem si, že i přes předsevzetí celý maraton odběhnout, se to asi nepovede a ve čtvrtém kole určitě půjdu. Na asi pětadvacátém kilometru jsem si dal gel, který mě z krize dostal a běželo se dál. Každopádně na konci třetího kola byl čas asi 2:42 a v tu chvíli jsem čas pod jedenáct hodin psychicky vzdal, což se ukázalo bohužel jako chyba. Navíc jsem si nějak špatně pamatoval čas kola, takže jsem si myslel, že to lepší jak 11:10 až 11:15 určitě nebude. Čtvrté kolo běhu sice už celkem bolelo, ale chytil jsem stálé tempo, přestal o tom přemýšlet a běželo se mi vlastně dobře. Nicméně cca 2,5 kilometrů před cílem jsem potkal parádně běžící Hanku, která prohodila cosi o jedenácti hodinách a já si v tu chvíli uvědomil, že jsem počítal špatně a sice mála ale přeci šance na pokoření této hranice pořád je. Nevím, kde se to ve mě ještě vzalo, ale opravdu rapidně jsem zrychlil, tempo bylo určitě okolo 4:30 na kilometr, předběhl jsem dokonce i jednoho štafetového běžce a pak těsně před cílem ještě asi tři soupeře. Každopádně to bohužel nakonec těsně nestačilo :( Takže čas 3:41:24 a 29. místo v běhu což je super :) Opět se mi potvrdilo, že běh je má nejlepší disciplína i když mu zdaleka nevěnuju tolik času jako kolu. Štrynclík mě ovšem i při běhu zařízl s 25. časem za 3:35:49. Takže ještě mám rozhodně co trénovat :) Bězďa měl bohužel téměř nekonečné křeče, takže maratón dal za 5:11:20.


Najednou jsem byl v cíli, ale vůbec mi nedošlo, že už to mám za sebou. A úspěsně :) První gratulant byl Štrynclík a jelikož jsem se od Bezdi z trati dozvěděl, že se Pavlovi povedlo dosáhnout na 11. místo, oplatil jsem mu stejnou mincí. Po jeho zranění před měsícem na Jesenickém Tvrďákovi je to opravdu neuvěřitelný výkon. Sedli jsme si, dali pivo a čekali na Hanku, která odbíhala za dívčí štafetu maraton. Hanka proběhla do posledního kola a my se rozhodli, že ji i Bezďu ještě půjdeme podpořit na trať. Bezďa se blížil do konce třetího kola, bohužel měl stále křeče, ale i přes ně se snažil co nejčastěji běžet. Sůl už nezabírala a magneslife byl zamčený v autě :(. Zůstal jsem na mostě asi kilometr a půl před cílem a čekal na děvčata. Stále jsem věřil, že to dají pod dvanáct hodin pokud se tam objeví aspoň osm minut před touto metou. Objevili se u mě dokonce o minutu dřív a i když Pavel pochyboval, že to stihnou, Hanka dala na mě a přidala. A nakonec se to opravdu povedlo, cílový čas dívčí štafety začínal jedenáctkou :) Ještě chvilku před děvčaty doběhl do cíle i Petr Novák, vysněný čas pod dvanáct hodin se mu bohužel zdolat nepovedlo, nicméně i tak vypadal spokojeně. Hodili jsme cílové foto a čekalo se na Bezďu. Bezďu na trati podporoval Karel a zřejmě se mu ho dařilo také trochu vyhecovat, protože i Bezďa to nakonec dal pod 14 hodin a nám vtipálkům, kteří jsme mu radili, ať si vezme na běh turistické hůlky a čelovku, pořádně sklaplo :)


Pak už byla jenom sprcha, večerě a předpůlnoční vyhlášení vítězů. Tam jsem se už opravdu těšil až bude konec a budu moct lehnout do spacáku a spát. I když je v triatlonu milion kategorií, celkem to odsejpalo a Moraviaman není Malevil, takže vyhlášení trvalo jenom asi 3/4 hodinky. A pak už se šlo do stanu a spát. Ráno už jenom budíček, závěrečná fotka a frčelo se domů.


Co říci závěrem. Ironman je nádherná, ale nekompromisní trať, která se bez tréninku nejspiš dokončit nedá. A myslím, že si to svým způsobem protrpí úplně každý i český fenomén Petr Vabroušek, který závod vyhrál. No vidíte, málem bych zapomněl, Petr stanovil na Moraviamanovi nejlepší čas (8:29:18), který se kdy na tratích železného muže na českém území kdy zajel (zaběhl, zaplaval). Navíc je to opravdu sympaťák, kromě super super výkonu stihl na trati svým soupeřům ještě parádně fandit. No a jak jsme dopadli my? Pavel Štryncl, jak už jsem psal výše, byl jedenáctý v čase 8:45:38, já nakonec 52. místo za 11:00:22, 108. byl Petr Novák za 12:37:09 a Jirka Bezděk 140. za 13:52:28. Málem bych zapomněl na Martina Rexu - 26. místo a čas 10:25:01. No dámská štafeta? Čas pod dvanáct hodin (32. místé a čas 11:56:55), parádní výkon. Zde ode mě jediná výtka k závodu. Připadalo nám, že štafety jsou tam spíše na obtíž, ač děvčata zaplatila dohromady 1900 za startovné, dostaly trička, která mohou použít tak na spaní (divná barva, neodpovídající velikosti), ale hlavně vůbec žádné jídlo po závodě. Škoda, myslím, že štafety jsou zajímavé zpestření závodu a bez nich by to nebylo ono.


Moraviaman se i přesto myslím velice povedl a já musím říct, že ironman mě chytl. Za dva roky jsem v Otrokovicích zpět a hranice 11 hodin bude (doufám) pokořena :) Úplným závěrem bych chtěl poděkovat všem co to se mnou absolvovali, tátovi s Ivanou a Karlem, kteří nás bezvadně podporovali, Pavlovi, Jirkovi, Petrovi, Markétě, Hance a Ivetce, se kterými jsem se potkával na trati se kterými jsme si navzájem fandili. Zkrátka, bylo tu super. A hlavně.......


I´m IRONMAN :)

Kvásek



Pražský maraton 2011

4. června 2011 v 12:23 | quassar |  Běh
Na Pražský maraton jsem byl stejně jako na půlmaraton přihlášen dlouho dopředu, vlastně ještě před koncem loňského roku, díky čemuž jsem ušetřil několik stokorun. Bohužel díky několika okolnostem jsem se na něj nepřipravil tak, jak by si tato trať (a hlavně moje tělo) zasloužila. Maraton je trať, která se opravdu nedá běhat bez tréninku, což jsem nakonec na vlastní kůži (klouby, svaly atd) pocítil.

Dva dny po Císařovi mě bohužel začala poměrně dost bolet achilovka, ale místo odpočinku jsem absolvoval celkem náročné soustředění na silničkách v Rakousku. Po něm jsem si sice dal pár dní oraz, ale achilovka bolela stále. Tak jsem si říkal, že to "přeperu" a sportoval dál, leč vůbec neběhal, protože jsem si myslel, že běháním to jenom zhorším. Termín maratonu se blížil a s ním se neustále nabízela otázka - "nemám se na to vykašlat?". Jenže červíček hlodal, bylo mi jednak líto zaplaceného startovného (1000 Kč) a za druhé jsem se na maraton opravdu těšil. A když i Bezďa řekl, že do toho jde, tak už bylo vlastně rozhodnuto. Leč běžecký trénink od Císaře (tedy celé tři týdny) nebyl ani jeden jediný. Bude to bolet - to bylo jasné jak mě tak i Bezďovi.

Vzhledem k tomu, že start byl v neděli již v devět hodin ráno, vyrazili jsme do Prahy v sobotu k večeru. Cestou k autobusu jsme potkali ještě Mojdu, takže bylo ještě těsně před odjezdem jedno pivo v libereckém Plauditu. Pak už jenom žlutým autobusem do Prahy na Čerňák a metrem k Bezďově švagrové, která se o nás bezvadně postarala. Ráno v půl sedmé budíček, rychlá snídaně a vyrazili jsme směr Staroměstské náměstí, kde závod startoval. Tou dobou už se tam pohybovalo několik tisíc běžců a v úzkých uličkách pražského historického centra byla docela tlačenice. Celkem bez problémů jsme našli naštěstí ještě volné Toi-Toiky, rychle se převlékli, odevzdali batoh do depotu a šlo se na start. Startovní sektor H sliboval, že budeme stát v nějaké postranní uličce vedoucí ke Staromáku a také, že ještě několi minut po startovním výstřelu se budeme líně loudat směrem ke startovní bráně. Ani povídání hlavního spíkra nebylo v našem sektoru slyšet, což naštěstí nahradila vtipná pomocná moderátorka, která se celkem navážela do našich slovenských bratrů, kteří večer předtím po prohře s Finskem definitivně vypadli z Mistrovství světa v hokeji.

V devět jsme slabě slyšeli celkem nečekaně startovní výstřel, já zmáčkl stopky a celá masa lidí se začala pomaličku pohybovat. Nám s Bezďou trvalo dvěapůl minuty, než jsme se dostali ke startovní bráně, pod kterou se začalo konečně trošku běžet. První dva kilometry byla rychlost hodně pomalá, tempo odhaduji tak 5:40 na kilometr. Pak se to již maličko natáhlo a šlo trochu běžet. Chtěl jsem, vzhledem k tomu, že jsem nevěděl co achilovka, běžet pomalu a hlavně s Bezďou, jenže ten po třech kilometrech hlásil močící pauzu, takže jsme spolu moc dlouho nevydrželi. Na pátým kilometru jsem zjistil, že achilovka bolí míň než jsem čekal, takže jsem trochu zrychlil. Kilometry utíkaly jak splašený, nakonec běh historickou Prahou fakt stál zato, takže závod celkem odsejpal. Kudy jsme běželi vám přesně neřeknu, nakonec mrkněte se sami, každopádně průběh přes Karlův most byl opravdu ohromný zážitek.

Druhou desítku jsem dokázal celkem zrychlit, takže se hrozně rychle přibližovala půlka závodu, tedy půlmaraton. Mezičas jsem na něm měl o necelou minutku horší než loni na Kladně a pocitově se mi běželo výborně, takže jsem začal doufat v čas pod 3:20. Třetí desítku jsem běžel taky velice slušně, ale s přibývajícími kilometry mě začaly čím dál tím víc bolet netrénované nohy. Tělo chtělo běžet stále stejně rychle, ale nohy se vzpíraly. No a najednou tu byl třicátý kilometr a ja se začal cítit jako kdyby mi je přejel parní válec. Následovalo rapidní postupné zpomalování a spousta běžců, okolo kterých jsem se mezi desátým a třicátým kilometrem prohnal, mě začala předbíhat. Netrpělivě jsem vyhlížel každou kilometrovníkovou tabuli a přišlo mi to nekonečné. 38. kilometr, kde jsem měl v plánu zrychlit jsem minul tahajíc už skoro nohy za sebou a do cíle ještě více než 4 km. Nohy dávaly do mozku povel "vykašli se na to, to už na pohodičku dojdem, my už nemůžem", ale mozek se nedal "žádný takový, jen pěkně utíkejte, přece to tomu Kváskovi nezkazíte". Takže nohy běžely, ke konci odhadem opravdu hlemýždím tempem okolo 6 minut na kilometr. Blížil se cíl a okolo mě probíhali bez přehánění desítky závodníků. Pařížská, poslední ulice vedoucí na Staromák mi přišla někonečně dlouhá, ale věděl jsem, že za ní už to utrpení opravdu končí. Cedule 42. km a už jenom 195 metrů do cíle. Nevím, kde se to v nohách vzalo, ale najednou chtěly finišovat. Šlo se na to a drtivým finišem (tempo asi 5 min na km :)) jsem předběhl nakonec dva běžce, což se ukázalo jako zásadní - místo 888. místa jsem byl 886. :)

Po doběhu jsem čekal uvolnění, nohy přestanou bolet a všechno bude ok, leč chyba lávky. Jestli nohy bolely při běhu, tak při chůzi to bylo ještě hořší. V cíli jsem potkal již osprchovaného Luboše Fleiberka, který mi to i ve svých třiapadesáti letech (smekám) nandal o osm minut. Já bohužel nebyl v tu chvíli ani schopen udržet se pořádně na nohou, takže jsme moc nepokecali. Krok za krokem jsem se přesouval pro batoh a s vidinou toho, že si pak někde sednu. Převlíkl jsem se a našel dokonce i místo k sezení (přijít za mnou stodvacetiletá babička, že chce sednout, nevím co bych dělal :)) a čekal na Bezďu. Vzhledem k tomu, že trénoval hodně podobně jako já, bylo mi jasné, že taky po doběhu nebude úplně fit, ale vůbec jsem netušil za jak dlouho po mě může být v cíli. No netrvalo dlouho a objevil se, chodil taky jak po baštonádě od egyptského lovce lidí (doporučuji přečíst knihu Lovci lidí od Karla Maye), takže jsme se moc nezdržovali a vzhledem k velkému hladu se vydali hledat nějakou občestvovnu. Po běžeckých závodech mi vždycky chutná nejvíc hambáč od Mekáče a to byl náš cíl, jenže já se při stání ve frontě v šíleným vzduchu málem složil . Takhle rychle blbě se mi možná neudělalo už několik desítek let, zachránil mě až čerstvý vzduch, stát tam ale o minutu dýl tak tam sebou asi říznu. Asi to bylo z kombinace hnusnýho vzduchu, velkýho hladu a ještě větší únavy, nevím. Po bigmacu a hranolkách už všechno bylo v naprostém pořádku a my se začali pomalu přesouvat na metro. Co připomínala naše chůze nedokážu napsat, ale spíš než chůze to byly trhané pohyby zrovna ne moc dobře zkonstruovaných robotů. Největším utrpení představovala chůze po schodech, nebýt tam pevné zábradlí, tak se tam ploužíme snad ještě teď. Přesun zpět do bytu trval snad dvě hodiny, ale povedlo se. Pustili jsme si televizi a udělali dobře, naši hráli poslední zápas v osmifinálové skupině s Ruskem.

No a pak už jenom následoval přesun znovu na metro, tím na Černý Most a opět žlutým busem do Liberce. Byly jsme dost vyprahlí, takže dvě pívka a utopenci Na Kopečku byla příjemná tečka za celým dnem. Jak jsem pak večer usnul ani nevím, asi jako kdyz mě do vody hodí.

Můj druhý maraton se povedl. Pod 3:20 to nebylo a ani osobák jsem si nezlepšil, nicméně zážitek úžasnej, jak pozitivní (samotný závod), tak i negativní (to jak se cítilo po závodě tělo). No rozhodně si na něj budu dlouho pamatovat :)

Startovní číslo: 1765 - KVASNIČKA DANIEL
Kategorie: AMM
Rok narození: 1978


SplitTimemin/KmDeltamin/KmRealTime
Km 100:51:325,090:51:325,090:48:55
Km 201:37:534,530:46:214,381:35:16
Km 21,0971:43:044,530:05:114,431:40:27
Km 302:24:494,490:41:454,412:22:12
Finish3:30:564,591:06:075,253:28:19