Život není to co máme, ale to co vydržíme!

Pražský maraton 2011

4. června 2011 v 12:23 | quassar |  Běh
Na Pražský maraton jsem byl stejně jako na půlmaraton přihlášen dlouho dopředu, vlastně ještě před koncem loňského roku, díky čemuž jsem ušetřil několik stokorun. Bohužel díky několika okolnostem jsem se na něj nepřipravil tak, jak by si tato trať (a hlavně moje tělo) zasloužila. Maraton je trať, která se opravdu nedá běhat bez tréninku, což jsem nakonec na vlastní kůži (klouby, svaly atd) pocítil.

Dva dny po Císařovi mě bohužel začala poměrně dost bolet achilovka, ale místo odpočinku jsem absolvoval celkem náročné soustředění na silničkách v Rakousku. Po něm jsem si sice dal pár dní oraz, ale achilovka bolela stále. Tak jsem si říkal, že to "přeperu" a sportoval dál, leč vůbec neběhal, protože jsem si myslel, že běháním to jenom zhorším. Termín maratonu se blížil a s ním se neustále nabízela otázka - "nemám se na to vykašlat?". Jenže červíček hlodal, bylo mi jednak líto zaplaceného startovného (1000 Kč) a za druhé jsem se na maraton opravdu těšil. A když i Bezďa řekl, že do toho jde, tak už bylo vlastně rozhodnuto. Leč běžecký trénink od Císaře (tedy celé tři týdny) nebyl ani jeden jediný. Bude to bolet - to bylo jasné jak mě tak i Bezďovi.

Vzhledem k tomu, že start byl v neděli již v devět hodin ráno, vyrazili jsme do Prahy v sobotu k večeru. Cestou k autobusu jsme potkali ještě Mojdu, takže bylo ještě těsně před odjezdem jedno pivo v libereckém Plauditu. Pak už jenom žlutým autobusem do Prahy na Čerňák a metrem k Bezďově švagrové, která se o nás bezvadně postarala. Ráno v půl sedmé budíček, rychlá snídaně a vyrazili jsme směr Staroměstské náměstí, kde závod startoval. Tou dobou už se tam pohybovalo několik tisíc běžců a v úzkých uličkách pražského historického centra byla docela tlačenice. Celkem bez problémů jsme našli naštěstí ještě volné Toi-Toiky, rychle se převlékli, odevzdali batoh do depotu a šlo se na start. Startovní sektor H sliboval, že budeme stát v nějaké postranní uličce vedoucí ke Staromáku a také, že ještě několi minut po startovním výstřelu se budeme líně loudat směrem ke startovní bráně. Ani povídání hlavního spíkra nebylo v našem sektoru slyšet, což naštěstí nahradila vtipná pomocná moderátorka, která se celkem navážela do našich slovenských bratrů, kteří večer předtím po prohře s Finskem definitivně vypadli z Mistrovství světa v hokeji.

V devět jsme slabě slyšeli celkem nečekaně startovní výstřel, já zmáčkl stopky a celá masa lidí se začala pomaličku pohybovat. Nám s Bezďou trvalo dvěapůl minuty, než jsme se dostali ke startovní bráně, pod kterou se začalo konečně trošku běžet. První dva kilometry byla rychlost hodně pomalá, tempo odhaduji tak 5:40 na kilometr. Pak se to již maličko natáhlo a šlo trochu běžet. Chtěl jsem, vzhledem k tomu, že jsem nevěděl co achilovka, běžet pomalu a hlavně s Bezďou, jenže ten po třech kilometrech hlásil močící pauzu, takže jsme spolu moc dlouho nevydrželi. Na pátým kilometru jsem zjistil, že achilovka bolí míň než jsem čekal, takže jsem trochu zrychlil. Kilometry utíkaly jak splašený, nakonec běh historickou Prahou fakt stál zato, takže závod celkem odsejpal. Kudy jsme běželi vám přesně neřeknu, nakonec mrkněte se sami, každopádně průběh přes Karlův most byl opravdu ohromný zážitek.

Druhou desítku jsem dokázal celkem zrychlit, takže se hrozně rychle přibližovala půlka závodu, tedy půlmaraton. Mezičas jsem na něm měl o necelou minutku horší než loni na Kladně a pocitově se mi běželo výborně, takže jsem začal doufat v čas pod 3:20. Třetí desítku jsem běžel taky velice slušně, ale s přibývajícími kilometry mě začaly čím dál tím víc bolet netrénované nohy. Tělo chtělo běžet stále stejně rychle, ale nohy se vzpíraly. No a najednou tu byl třicátý kilometr a ja se začal cítit jako kdyby mi je přejel parní válec. Následovalo rapidní postupné zpomalování a spousta běžců, okolo kterých jsem se mezi desátým a třicátým kilometrem prohnal, mě začala předbíhat. Netrpělivě jsem vyhlížel každou kilometrovníkovou tabuli a přišlo mi to nekonečné. 38. kilometr, kde jsem měl v plánu zrychlit jsem minul tahajíc už skoro nohy za sebou a do cíle ještě více než 4 km. Nohy dávaly do mozku povel "vykašli se na to, to už na pohodičku dojdem, my už nemůžem", ale mozek se nedal "žádný takový, jen pěkně utíkejte, přece to tomu Kváskovi nezkazíte". Takže nohy běžely, ke konci odhadem opravdu hlemýždím tempem okolo 6 minut na kilometr. Blížil se cíl a okolo mě probíhali bez přehánění desítky závodníků. Pařížská, poslední ulice vedoucí na Staromák mi přišla někonečně dlouhá, ale věděl jsem, že za ní už to utrpení opravdu končí. Cedule 42. km a už jenom 195 metrů do cíle. Nevím, kde se to v nohách vzalo, ale najednou chtěly finišovat. Šlo se na to a drtivým finišem (tempo asi 5 min na km :)) jsem předběhl nakonec dva běžce, což se ukázalo jako zásadní - místo 888. místa jsem byl 886. :)

Po doběhu jsem čekal uvolnění, nohy přestanou bolet a všechno bude ok, leč chyba lávky. Jestli nohy bolely při běhu, tak při chůzi to bylo ještě hořší. V cíli jsem potkal již osprchovaného Luboše Fleiberka, který mi to i ve svých třiapadesáti letech (smekám) nandal o osm minut. Já bohužel nebyl v tu chvíli ani schopen udržet se pořádně na nohou, takže jsme moc nepokecali. Krok za krokem jsem se přesouval pro batoh a s vidinou toho, že si pak někde sednu. Převlíkl jsem se a našel dokonce i místo k sezení (přijít za mnou stodvacetiletá babička, že chce sednout, nevím co bych dělal :)) a čekal na Bezďu. Vzhledem k tomu, že trénoval hodně podobně jako já, bylo mi jasné, že taky po doběhu nebude úplně fit, ale vůbec jsem netušil za jak dlouho po mě může být v cíli. No netrvalo dlouho a objevil se, chodil taky jak po baštonádě od egyptského lovce lidí (doporučuji přečíst knihu Lovci lidí od Karla Maye), takže jsme se moc nezdržovali a vzhledem k velkému hladu se vydali hledat nějakou občestvovnu. Po běžeckých závodech mi vždycky chutná nejvíc hambáč od Mekáče a to byl náš cíl, jenže já se při stání ve frontě v šíleným vzduchu málem složil . Takhle rychle blbě se mi možná neudělalo už několik desítek let, zachránil mě až čerstvý vzduch, stát tam ale o minutu dýl tak tam sebou asi říznu. Asi to bylo z kombinace hnusnýho vzduchu, velkýho hladu a ještě větší únavy, nevím. Po bigmacu a hranolkách už všechno bylo v naprostém pořádku a my se začali pomalu přesouvat na metro. Co připomínala naše chůze nedokážu napsat, ale spíš než chůze to byly trhané pohyby zrovna ne moc dobře zkonstruovaných robotů. Největším utrpení představovala chůze po schodech, nebýt tam pevné zábradlí, tak se tam ploužíme snad ještě teď. Přesun zpět do bytu trval snad dvě hodiny, ale povedlo se. Pustili jsme si televizi a udělali dobře, naši hráli poslední zápas v osmifinálové skupině s Ruskem.

No a pak už jenom následoval přesun znovu na metro, tím na Černý Most a opět žlutým busem do Liberce. Byly jsme dost vyprahlí, takže dvě pívka a utopenci Na Kopečku byla příjemná tečka za celým dnem. Jak jsem pak večer usnul ani nevím, asi jako kdyz mě do vody hodí.

Můj druhý maraton se povedl. Pod 3:20 to nebylo a ani osobák jsem si nezlepšil, nicméně zážitek úžasnej, jak pozitivní (samotný závod), tak i negativní (to jak se cítilo po závodě tělo). No rozhodně si na něj budu dlouho pamatovat :)

Startovní číslo: 1765 - KVASNIČKA DANIEL
Kategorie: AMM
Rok narození: 1978


SplitTimemin/KmDeltamin/KmRealTime
Km 100:51:325,090:51:325,090:48:55
Km 201:37:534,530:46:214,381:35:16
Km 21,0971:43:044,530:05:114,431:40:27
Km 302:24:494,490:41:454,412:22:12
Finish3:30:564,591:06:075,253:28:19

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama