Život není to co máme, ale to co vydržíme!

Boboloppet aneb závod pravých chlapů

28. února 2012 v 21:59 | quassar |  Běžky
O tomhle závodu jsem poprvé četl na internetu někdy v listopadu loňského roku a už podle názvu mi bylo jasné, že to bude to nějaká kulišárna. Název mi nápadně připomínal Vasaloppet, ale to, že to není podoba čistě náhodná jsem se dozvěděl, až když jsem narazil na stránky samotného Boboloppetu (www.boboloppet.com). Ono se totiž ukázalo, že název není jediná "podobnost" mezi Vasa a Bobo :)

Po přečtení propozic jsem se dozvěděl, že Boboloppet je skutečně hodně inspirovaný slavným švédským Vasaloppetem. To nejdůležitější a to trať, byla nastavena tak, aby svojí délkou slavný Vasa vyrovnala. Pro ty, kteří se zas tak moc o laufy nezajímají, Vasaloppet je dlouhý celých 90 kilometrů. Boboloppet tedy nechtěl být pozadu, takže distance shodných devadesáti kilometrů dávala již dopředu na vědomí, že nepůjde o nějakou krátkou a pohodovou vyjížďku. Jenže Boboloppet chtěl jít ještě dál a slavný "Vasák" svojí náročností překonat. Švédský závod je totiž vlastně skoro celý po rovině, a kdo z vás zná Jizerské hory, ví, že o běžkování na rovině si tam může nechat tak leda zdát. Další lauf, skoro stejně slavný jako Vasa, který se každoročně koná v Jizerských horách, tedy Jizerská 50 patří profilem mezi nejnáročnější závody Worldloppetu, což je jakýsi "světový pohár" na dlouhých tratích (laufech). Kombinace těžkého profilu a distance devadesáti kilometrů tedy udělala z Boboloppetu zřejmě nejtěžší lauf světa :)))
Trať závodu
Po přečtení propozic jsem nahodil udičku Mojdovi a čekal, jestli spolkne návnadu. Mojda je jeden z lidí, kteří jdou do téměř jakékoliv bejkárny a ani tentokrát nezklamal. Vzhledem k tomu, že byl teprve začátek sezóny a já vlastně nevěděl, jak na tom vůbec v sezóně lyžařsky budu, s přihláškou jsem trošku otálel. Obvyklý objem najetých kilometrů za předchozí sezóny skýtal zhruba tři Boboloppety, no a s tím bych byl hodně opatrný, abych se do toho pustil. Fyzičku si udržuju teď už celý rok, ale vím, že bez tréninku lyžování celkem bolí (jako asi každý sport), takže jsem si nebyl sebou moc jistý. Těsně před koncem roku se v seznamu přihlášených objevila takřka celá Stuchlíkovic rodina i s tetou Háňou, což mi popravdě doslova vyrazilo dech. No takže těsně po novém roce jsem poslal i já svou přihlášku a zaplatil "bolestných" 300,-. Do konce roku to bylo pouze za 100,-, ale co můžu si to dovolit :) Vlastně mi to vůbec nevadilo, protože pořadatel hodlal celou částku startovného věnovat Jizerské opsce, která se nám po celý rok stará o Jizerskou magistrálu a především v zimě většinou dokonale připravuje běžkařské tratě. Takže si myslím, že to bylo velice dobře investovaných tři sta korun.

Takže přihlášeno, trénink šel zkraje sezóny celkem dobře, začal jsem se tedy na Bobáč těšit. Nicméně se od konce ledna trénování přestalo dařit tak jak jsem původně zamýšlel, nějak mi do toho vždycky něco skočilo (převážně práce o víkendech), takže pěkných 550 km do poloviny ledna jsem příliš nenavýšil. Ale už mám za sebou podstatně náročnější závody, takže jsem věděl, že určitě dojedu. Každopádně vzhledem k tomu, že se stále považuju za lyžaře začátečníka, jsem tušil, že pojedu spíše na dojetí, než že bych nějak závodil.
Koncem ledna uhodily kruté mrazy, během kterých proběhl tradiční Zlatý cepín. Cepín se konal pouhý týden před původním termínem Boboloppetu, ale mrazy bohužel pokračovaly dál. Zřejmě po bolestivé zkušenosti z Ludwig Koenigslaufu se nakonec pořadatel rozhodl, že závod posune do snad přívětívějších teplot, takže z původního termínu 10. února se zrodil termín nový a to února osmnáctého. Já se byl v pátek desátého večer s čelovkou projet a musím říct, že jsme mohli všichni děkovat, že se závod posunul. Když jsem totiž přijel zpět na stadión v Bedřichově v osm večer, teploměr ukazoval mínus 18 a mě začaly omrzat prsty na rukou. Devadesát kilometrů v těchto mrazech by bylo opravdu utrpení a myslím, že by dojel málokdo.

Ve čtvrtek před novým termínem závodu jsem ještě hodil Štěpánovi lyže, aby mi to v sobotu jelo, nakoupil proviant a začal se pomalu chystat na sobotu. V pátek večer vše připraveno, dokonce jsem se dokopal do postele lehce před jedenáctou. V plánu bylo sedm hodin spánku, což se bohužel nepovedlo. Ve čtvrt na čtyři jsem se probudil a už ne a ne zabrat. Závodů mám za sebou spousty, takže jsem nechápal, proč jsem tak nervózní a už nemůžu spát. Ve třičtvrtě na šest jsem vstal, vykonal vše co bylo potřeba a v sedm vyrazil do Bedřichova.

Nahoře jsem potkal Davida, nalákal ho tam Čálfi, který nakonec sám nedorazil. Při prezentaci jsem si vybral moc pěkné startovní číslo (69) a za chvíli tu byli Stuchlíci v silném složení: Mojda, Káťa mladší, Káťa starší a Háňa. Původně jsem myslel, že pojedeme tak nějak pohromadě, ale holky najednou vyrazili na start a už byly pryč, Mojda zas vypadal, že má ambice, takže jsem nakonec vyrazil sám s Davidem asi patnáct minut po osmé hodině. No David jel na rozdíl ode mě skate, takže moc dlouho netrvalo a už měl menší náskok, který se mi po lehkém narovnání trati dařilo držet. Za chvíli jsme dorazili Petra Harcubu, který startoval asi minutu před námi. Chtěl jsem ještě dorazil holky, protože jsem věděl, že pro mě to bude ten den spíš na dojetí a nechtělo se mi jet samotnému. Po nějakých patnácti minutách jsem je už viděl před sebou a docvakl jsem je u prvního lampiónu. Orienťácké lampióny sloužily jako jakési samokontroly, trať nebyla značená, nikde nebyli žádní pořadatelé, takže šest procvaknutých kontrol svědčilo o tom, že závodník projel kompletní trať. Po první kontrole následoval sjezd k Josefodolské přehradě a po něm již jedno ze dvou nejnáročnějších stoupání. Po první části jsme dali (já plus tři výše uvedená děvčata) první bufet a pokračovalo se ve stoupání na Rozmezí. Poté krátký sjezd na Čihadla, kde Háňa zjistila, že jí v brýlích chybí jedno sklíčko. Snažili jsme se ho najít, nicméně za minutu přijela rolba a vyřešila naše dilema zda hledat nebo jet dál. Sjezdík na Mariánskohorské boudy jsem si opravdu užíval, na lyžích jsem tam byl poprvé, každopádně jsem se v první prudší zatáčce trošku rozsekal. Děvčata byla naštěstí v tu dobu hodně daleko za mnou, takže jsem okamžitě vyskočil zpátky na nohy a dělal jakoby nic. Moje vizáž sněhuláka a lavor ve stopě dával tušit, že můj nenucený úsměv je jen přetvářka.

No v tuto chvíli musím poprvé (ale ne naposled) pochválit Štěpána, který mi namazal lyže tak famózně, že jsem děvčatům opravdu hodně ujížděl. No možná za to trošku mohly i moje dlouhé ruce, každopádně jsem svištěl jak namydlený blesk. U Mariánskohorských chatek jsme zatočili vlevo a vystoupali k druhému lampionu. Následoval sjezdík cca kilometr zpět a odbočení doprava, kde nás cesta nasměrovala ke Kasárenské silnici. U Kasárenské jsme dali druhý bufet, Háňa mi vysvětlila rozdíl mezi lyžařem a antéňákem (ano já byl antéňák, teď už nejsem, od Bobáče si na to dávám velký pozor :) ). Již od Mariánohorek jsem začínal pociťovat první krizičku spojenou především se začínajícím hlaďákem. Vzhledem k tomu, že jsem hned ze začátku stíhal děvčata, nestihl jsem si sníst připravené rohlíky se šunkou a po dvaceti kilometrech se o mě začínal pokoušet můj sportovní nepřítel číslo jedna, tedy výše uvedený hlaďák. Sice jsem sebou vezl další rohlíky se šunkou, ale dostat se do pečlivě zagumičkovaného pytlíku byl opravdu nadlidský úkol.

Kasárenská, sjezd dolů na Kůrovec a po trase Jizerské padesátky pod Vlašským hřebenem směr Václavíkova studánka. No tady musím říct, že jsem díky výše uvedenému problému měl co dělat abych uvisel za mladší Káťou, starší i s Háňou neúprosně mizely v dál. U Václavíkovy studánky byla třetí kontrola a první občerstvovačka. Nejdřív jsem si myslel, že se jedná o oficiální občerstvovačku s polívkou a čajem, ale až když někdo zahlaholil "ahoj Kváso", došlo mi, že ten pán co nám dává polévku není pořadatel, ale Mojda Stuchlík starší. Každopádně výborný Domácí vývar s masem, zeleninou a nudlemi (tohle píšu tak dvakrát do týdne v práci do jídelního lístku :) ) mě dostal úplně z nejhoršího. Jedním slovem luxus a asi nejlepší občerstvovačka, kterou jsem kdy na závodech zažil. Dokonce překonala i sekanou s chlebem a hořčicí na Králi Šumavy. Po Václavíkově studánce byl dosti nezáživný úsek na Mořinu a dál okolo Bunkru po Promenádní směr Smědava. Za Kioskem jsme ještě udělali odbočku zpět na Kůrovec a následoval sjezdík na Smědavu. Zde jsem měl mít sraz s tátou, ale ten tam nebyl, tak jsem si přemazal a dosti nervózně mu volal. Táta stal o sto metrů dál, kde se shodou okolností potkal na jednom místě se Štěpánem a Zuzkou. Na nějaké delší klábosení nebyl moc čas, doplnil jsem vodu, něco zakousl a už jsme mastili dál. Cekal na nás Předěl (který si už nikdy v životě s Písčinama nespletu Káťo :) ) a výjezd skoro až na Paličník. Kousek pod vrcholem stoupání byla čtvrtá kontrola. Po sjezdu na Písčiny jsem si uvědomil, že před stoupáním ze Smědavy na Knajpu budu muset opět namazat, takže jsem se na chvíli s děvčaty rozloučil a upaloval napřed. Kousek před Smědavou jsem potkal lyžující Zuzku, svezl jsem se s ní z kopce a dole poprosil Štěpána jestli by mi nepřemazal lyže, dali jsme tam žlutý Skigo, měl jsem sebou i klistr, ale ten byl v tubě tak tuhý, že se stejně nedal namazat. Mezitím dorazil zbytek týmu a trošku jsme se tam rozbufetili. Okolo projel jeden ze "soupeřů", zahlaholil něco ve smyslu, cože tam stojíme a nejedeme (no řekl to trochu ostřeji, ale i vtipněji), no a nás napadlo, že bychom se zase mohli o kus posunout. Ve výjezdu na Knajpu okolo nás prosvištěla Zuzka Kocumová, nebyla vůbec šance se za ní zavěsit. Holt Zuzka je pořád ještě úplně jiná liga. Na Knajpě opět čekal táta, zde bylo trošku času na pokec, který jsem spojil ještě s vyprázdněním dvoulitrovky na vodu, které táta naplněné táhnul z Bedřichova dvě.
Máme to za sebou
Na gps svítilo 63 ujetých kilometrů a pouhých dvacetsedm před námi nám hodně zvedlo náladu. Další pozitivní věcí bylo to, že nás čekalo víc než deset kilometrů převážně mírně z kopce. Další kilometry tedy utíkaly jak splašený kůň, podruhé Čihadla, za chvilku Žďárek no a po dalších pár minutách taky Hřebínek a Bílá Kuchyně. Na Bílé Kuchyni vlevo vbok a začalo poslední vážnější stoupání a to na Olivetskou horu. Po perfektně připravené trati po celé dosavadní délce mě sice pouze od lyžařů vyplužený úsek překvapil, každopádně určitě nerozhodil. Měsíc a něco zpět, jsem v podobných a místy i horších podmínkách spolu s dalšími 4,5 tisíci dalšími objel celou Jizerskou padesátku, takže ty dvaapůl kilometry neupravené tratě (úzká rolba byla zapůjčena na Světový pohár do Jakuszyc) byly pro mě spíše zpestřením, než že by mě to nějak štvalo. Dole pod Olivetskou další občerstvovačka, kterou opět perfektně zajišťoval Mojda starší. Na Jizerské se jede vlevo, nás ovšem čekalo odbočení doprava a objetí Černé Nisy. Poslední dvě kontroly a jelo se na stadión do cíle. Posledních pár kilometrů už vosk vůbec nedržel, navíc nohy už se motaly jak chtěly, tak jsem v podstatě až na pár nejhorších úseků dojel zbytek trasy soupaž. Ještě vloni jsem nebyl schopen sjet tříapůl kilometrovou Kasárenskou dolů celou soupaž, takže jsem byl velice mile překvapen, že na nekonečném Boboloppetu mi ruce vydržely až do konce.

Těsně před cílem jsme se s děvčaty seřadili a projeli cílovou páskou jako jeden muž (žena? :) ). Následovala už jenom děkovačka fanouškům, rozdávání medailí a obligátní focení. V cíli byl jak Stuchlíkovic tak i můj taťka, takže radost byla veliká na všech frontách. Já se pak šel převléknout do Márovy úschovny, kde jako milý bonus byla pořádná nálož všeho možného co si jen žaludek ze sladkého může přát. Takže po převlečení jsem do sebe nasoukal pár kousků bábovky, zapil ji čajem a už mazal rychle na Dolinu, kde na nás čekal Štěpán s Mojdou. Za chvíli přišel i zbytek závodního i podpůrného týmu, takže jsme dali pivo s bramboračkou a pomalu se začali sbírat, abychom stihli vyhlášení.

Cestou k "chatě" Nisa jsem se opět ukázal jako velký znalec místopisných názvů a navigace. Až u třetí chaty u které jsem si byl jistojistě jist, že je to Nisa a opět nebyla, jsme se se Standou rozhodli, že se skočíme zeptat. No nakonec se ukázalo, že se mi povedlo jako obvykle "zabloudit", i když na svoji obhajobu musím říct, že po velké budově, která se nakonec ukázala být správnou, jsem cestou okolo pošilhával. Po půl hodině hledání, bloudění a vyptávání jsme nakonec dorazili na místo určení, kde na nás již netrpělivě čekali ostatní. Brzo totiž mělo začít vyhlašování. Každopádně všechno mělo lehký skluz, nemít tam auto, tak se stihnu solidne ož..t :) Nikdo však naštěstí nikam nespěchal, a když cca hodina a čtvrt čekání nerozhodila ani mě, vyhlášeného netrpělivce, tak museli být i všichni ostatní naprosto v klidu. Vyhlašování se nakonec zvrhlo takřka v estrádu s mnoha cvičenci, někteří klikovali, jiní zas stáli se zavřenýma očima na jedné noze a drželi se za nos. Každý za svůj výkon dostal milou odměnu v podobě ceny, kterou si vybral. Už od začátku jsem pokukoval po lahvince u nás velice oblíbeného moku, vyráběného firmou Božkov z brambor. Bylo to těsné, ale jedna láhev na mě přeci jen zbyla a tím se pro mě večer stal dokonalým.
Hlavní organizátor Mára
Jenže pak už se jenom jelo domů, pardon oprava, na áfterpárty ke Kalibům. Štěpán se ukázal jako zdatný hostitel, kde se vzala tu se vzala petka s výborným růžákem a navíc s zručností zkušeného kuchaře připravil v cukuletu chutný zeleninový salát. Petka rychle padla, naštěstí bylo v záloze několik dalších lahví bílého i červeného vína. Vzhledem k tomu, že jsem byl již značně ovíněný, auto zůstalo na parkovišti u Kalibů a já se vydal po svých asi ve dvě ráno tři kilometry směr domov. A to byl konec bezvadného dne a bezvadného závodu.

Závěrem bych tu chtěl vyseknout několik poklon. Jednak hlavnímu organizátorovi Márovi, který pro nás připravil opravdu nezapomenutelný závod. Za druhé tátovi, Mojdovi staršímu, Štěpánovi a Zuzce, jak se o nás během našeho boje se sebou samými bezvadně postarali. Ještě jednou Štěpánovi zato, jak nám parádně připravil lyže. Taky Mojdovi co to dal za 6:14 i když netrénuje a Péťovi Harcubovi, který to ve svých skoro šedesáti objel za 6:48, navíc půl klasicky a půl skate. No a především mým spoluzávodnicím, které navzdory mnoha okolnostem s větší či menší lehkostí a většinou s úsměvem na tváři, zvládly opravdu náročnou porci kilometrů a těžký profil závodu.

Loni jsem se stal železným mužem, teď zase pravým chlapem. To jsem zvědav co bude následovat :)) Každopádně Boboloppet se zapsal nesmazatelně do mého srdce a jednu věc můžu říct už teď: Příští rok jedu zas :)
Šedesátdevítka v cíli :)
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Advid Advid | E-mail | Web | 29. února 2012 v 7:41 | Reagovat

Gratulce k dokončení. Já o tom závodě věděl, ale netroufl jsem si. Možná bych dobruslil 60km a pak bych musel jet zbývajících 30 soupaž. :-D

Ještě mi prosím tě vysvětli ten rozdíl mezi lyžařem a antéňákem. Tipuju, že lyžař má ve sjezdu hole u země a antéňák je má nahoru, aby mohl případně někomu vypíchnout oko. :-)

2 quassar quassar | 2. března 2012 v 15:55 | Reagovat

No ja jel soupaz, tak odhadem sedesat kilometru, takze ono se to da :)
Jinac jsi na to presne kapnul, lyzar drzi kosicky hulek v rozumne vysce, antenak s nima vypichuje oci dalsim lyzarum a kosi vetve vzrostlym stromum :)))

3 TAMERAWolfe TAMERAWolfe | E-mail | Web | 3. března 2012 v 13:06 | Reagovat

People in all countries get the <a href="http://goodfinance-blog.com/topics/personal-loans">personal loans</a> from different creditors, just because this is fast and easy.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama