Život není to co máme, ale to co vydržíme!

Beskydská sedmička

11. září 2012 v 21:50 | quassar |  Běh
Na závod Beskydská sedmička jsem narazil na internetu pár dní po jejím prvním ročníku a musím říct, že mě ta "šílenost" hned na první pohled zaujala. O co se vlastně jedná? Pořadatel tomu říká horský maraton, on je to vlastně ultramaraton s ultra převýšením. Podstatou je přechod (ano spíš přechod, celé by to nepřeběhl asi ani Haile Gebrselassie) sedmi tisícovkových vrcholů Beskyd, součet jejichž nadmořské výšky téměř dosahuje himalájské K2. Závod totiž pořádá Libor Uher, což je jeden ze tří českých pokořitelů výše uvedené himalájské hory.

Už loni jsem přemýšlel s kým to půjdu, protože se jedná o závod dvojic (v hobby kategorii i trojic). Nakonec jsem to nějak vypustil a až letos se rozhoupal, že do toho jdu. Bavili jsme se o tom už dřív s Michalem Zavadilem, takže volba parťáka byla téměř jasná. Ještě než odjel na Kavkaz jsme se přihlásili s tím, že začneme po jeho návratu trénovat.

12. srpna jsem měl triatlonový vrchol sezony, takže trénink na sedmičku jsem chtěl začít až potom. V plánu byly "ještědy" a dlouhé tři až pětihodinové běhy. No nějak to nevyšlo podle představ, Ještěd nebyl žádnej, dlouhý běhy přes tři hodiny jen dva a k tomu pár cca 2,5 hodinových běhů v kopcích. Bohužel cca 14 dní před závodem mě po jednom tréninku začal bolet kotník a abych svoje tělo pořádně potrápil, běžel jsem s touhle bolístkou jeden den z Liberce do Nového Města a další den zase zpátky. Kotník opuchl, takže následoval týden bez tréninku. Když už to vypadalo, že to bude ok, šel jsem triatlon v Hrádku, po kterém jsem zjistil, že to ok rozhodně není. Takže poslední týden před sedmičkou jsem skoro nevytáhl paty (vlastně spíš kotníky) z baráku a jediný můj pohyb byl přesun do a z práce. Nohu jsem mazal různejma ibalginovejma mastma, ibalgin jsem do sebe futroval i zezhora, nicméně otok nemizel a noha bolela dál. Upřímně řečeno se mi na tu sedmu vůbec nechtělo, ne že bych nevydržel trochu bolesti, ale měl jsem strach, že si tu nohu zku...m definitivně.

V pátek po dvanácté nás vyzvedl Štrynclík s rodičema a jelo se do Frenštátu pod Radhoštěm. Dorazili jsme tam nějak okolo půl šesté večer, Pavel čekal na Tomáše Petrečka a my se šli odprezentovat. Pak následovala večeře, převlečení do závodního, příprava batohů a jelo se do Třince na start.

Ještě než začnu psát o samotném průběhu závodu, je možná dobré uvést co nás vlastně čekalo. Trasa pro kategorii Sport do které jsme se přihlásili měřila 95 km a vedla překvapivě ne přes sedm, ale dokonce přes osm kopců. Převýšení pořadatelé naměřili na 5430 metrů, reálně to ale prý bylo přes 5600.

Start byl původně stanoven na desátou večerní, trošku se to ale zpozdilo, takže pomyslný startovní výstřel zazněl asi pět minut po půl jedenácté. Na trasu nás vyvedla dakarová Tatra, kterou šoféroval samotný Karel Loprais. Na náměstí v tu chvíli bylo všech cca 1500 přihlášených dvojic, takže si určitě dokážete představit, že to byl pořádný dav, který vyrazil vstříct beskydské výzvě. My byli díky Štrynclíkovi nachystaný hned za tatrovkou, takže jsme se vůbec nezdrželi a vyrazili hned s největšími vlčáky. Klusali jsme celkem svižně, mě příšlo, že až moc svižně, takže jsem se snažil Michala trochu zpomalit. Sice nám utekla první skupina, ale bylo nám jasné, že je to hodně dlouhé a přepálit to hned na začátku by mohla být velká chyba. Asi po pěti kilometrech běhu do mírného kopce se terén zvedl, skupina nejrychlejších v tu chvíli jako jeden muž přešla z běhu do chůze, později jsme se dozvěděli, že prostě Štrynclík zavelel a šlo se :)
První kopec se jmenoval Velký Javorový a měl 1031 metrů. Šlo se po sjezdovce, ale i tak musím říct, že to bylo spíš zatím na rozdejchání. Kousek za vrcholem se trasa Sport rozdělila s trasou Hobby, "sporťáci" (a my s nima) šli dolů, "hobíci" si dali hřebenovku rovnou na další vrchol. Sestup do Řeky měl nějakých 480 metrů a probíhal v celkem těžkém terénu. Skoro celé jsme to běželi, takže jsme dole byli v cukuletu. V Řece jsme byli za 1:32, jak jsem koukal posléze do výsledků, tak jsme byli na tomto mezičase pouhou minutku za Liborem Uherem a asi osm minut za Pavlem Štrynclem s Tomášem Petrečkem. Takže mám pocit, že jsme to maličko přepískli.

Další výstup začal opět pozvolně, stoupalo se na Ropici (1082 metrů). Už zezpoda jsme viděli obrovský roj čelovek, to se totiž na trať před nás dostali hobíci, kteří, jak jsem uvedl výše, nesestupovali a posléze nevystupovali. Za Ropicí byl první bufet, takže nám bylo jasné, že musíme máknout, abychom dole nestáli ve frontě. Michal za to vzal a šestisetmetrový sestup jsme seběhli opravdu výborně, dole před náma už byli již jen ti opravdu nejlepší, takže doplnění vody a zblajznutí banánu zabralo minimum času.

Třetí kopec byl Travný, který jsme ohodnotili sami jako "jedničku" (první kategorie stoupání - viz grand tour v silniční cyklistice). Kopec měřil 1203 metrů a převýšení činilo 728 metrů. Michal si zde, podle svých slov, prožil svojí první menší krizičku, sice maličko při výstupu ztrácel, ale musel se kousnout, protože já vůbec nepoznal, že se trápí. Další občerstvovačka byla v obci Krásná (500 metrů nad mořem),dorazili jsme tam téměř přesně po pěti hodinách závodu, moc jsme se nezdržovali, protože další kopec před námi bylo už stoupání takzvané Horse category.

Lysá Hora je nejvyšší kopec Beskyd a se svými 1324 metry opravdu budila respekt. Po asfaltu to ještě šlo, ale jakmile jsme vlezli do terénu na mě hned po Michalově hlášce, ať mu moc neutíkám, vlezla největší krize mýho života. Chtělo se mi hrozně spát, bolelo mě břicho, motal jsem se jak opilej a vůbec mi to nestoupalo. V jednu chvíli už byla bolest břicha nesnesitelná, takže jsem byl nucen zaběhnout do lesa a pokusit se vyprázdnit. Bolest břicha sice zmizela, krize bohužel ne. 824 metrů převýšení jsme šli nekonečnou hodinu a třičtvrtě a před nás se dostalo neuvěřitelné množství soupeřů. Michal byl opravdu trpělivej, ale věřím, že ho to v tu chvíli asi moc nebavilo. Vrchol Lysé Hory byl ještě potmě, ale při sestupu dolů bylo jasné, že brzy začne svítat. Doufal jsem, že sestup bude výrazně lepší, což se bohužel nepotvrdilo, takže dolů jsme šli další hodinu a čtvrt. A opět se přes nás valili hordy soupeřů. Navíc jsem neustále zakopával, takže jsem si pravej palec nakopl asi desetkrát. Ještě před Lysou horou jsme měli průměr téměř 7 kilometrů na hodinu, což bylo na nás opravdu výborný, bohužel Lysou jsme šli celé tři hodiny (bylo to 12 kilometrů). Upřímně musím říct, že jsem si vůbec nedokázal představit, že v tom stavu budu pokračovat dál a jediným mým přáním bylo někde se svalit a spát. Ještě mě k tomu všemu začal dost bolet výše uvedený kotník. Na občestvovačce jsem snědl kus rohlíku a klobásy, nacpal do sebe gel a ibalgin. Zvedli jsme se, že jdeme dál.

Čekal nás Smrk (1276m) a také největší převýšení závodu (nějakých 840 metrů). Doufál jsem v zázrak a on se opravdu stal. Už na asfaltovém začátku jsem cítil, že už je to opravdu o něčem jiném a když jsme se dostali do terénu, dá se říct, že jsme skoro letěli. Nakonec z toho byl náš nejlepší výstup v závodě a zaříznutí spousty soupeřů, kteří nás předtím pokořili na Lysé. Z vrcholku Smrku byl asi pěkný výhled, jenže my jsme jenom orazili kartičku a frčelo se dolů. Už předtím jsem kvůli kotníku zakázal Michalovi běhat kamenitě sestupy, takže seběh začal až o kus niž, kde kamení přešlo v šotolinovou lesní cestu. Tam se nám opět povedlo předběhnout většinu dvojic, které byly v dohledu, tedy až na dvě děvčata, která odolávala až na občestvovačku v Čeladné (kde nám hned utekly :)). Tam jsme potkali odstoupivšího Libora Uhera, natlačili do sebe polívku, doplnili tekuté zásoby a šlo se dál.

Výstup na Čertův mlýn byla už zase jenom "jednička", protože převýšení sedmset metrů už se nám do našeho hodnocení jako horse category nehodilo. Tempo se nějak ustálilo a my pomalu začali opět tuhnout, pro změnu oba. Tentokrát už to nebyla krize, která přejde, ale spíš postupná ůnava kolen, stehen a dalších částí nohou. V tu chvíli jsme byli na trati nějakých necelých dvanáct hodin a před sebou jsme měli ještě kromě Čertova mlýna další tisícovku Radhošť a pak už poslední kopeček Velký Javorník. Po sestupu do Ráztoky jsme se dozvěděli, že vítězem se stál náš kamarád Pavel Štryncl s Tomášem Petrečkem, což nám dost zvedlo náladu a trochu i morál, každopádně unaveným nohoum to bylo šumák.
Stoupání na Radhošť se nám s ubývajícími silami zdálo nekonečné, znovu a znovu se před námi objevoval horizont, abychom hned po chvíli záhledli horizont další. V tu chvíli už jsme se takříkajíc belhali, to že máme před sebou ještě jeden sestup a další horu, se nám zdálo šílené. Pří sestupu do Pinduly (krásnej název, ten mi zůstane v mysli navždy :) Michalovi došla voda v kejmlu, takže jsme se domluvili, že si na posledním kopci, tedy Velkém Javorníku, dáme pivo.

Převýšení 390 metrů se nám zdálo jako nic, jenže to jsme netušili, že nás nejdřív čeká Zadní Javorník, Malý Javorník a také, že v Beskydech 1,5 kilometru znamená spíš 2,5 kilometru. Pivo na Velkém Javorníku bylo příjemné osvežení a trochu nás nakoplo do finálního sestupu. Už skoro dole nás předběhly asi čtyři mixy, které bojovaly o stupně vítězů, ale to nás nechalo zcela chladnými. Domluvili jsme se s Michalem, že běh předvedeme, až ho bude komu předvádět. Na poslední louce před Frenštátem si hrály mladé maminky s dětma, takže jsme přešli do běhu, který nám vydržel až do cíle. Na nějaké slavení nebyly síly a vlastně ani nálada, protože jsme měli zato, že jsme skončili hodně hlubovo v poli poražených. Čas byl o nějaké dvě hodiny horší, než jsme doufali, takže jsme sedli, vypili pivo a zafandili dalším soupeřům.
Večer už proběhla jen pizza v místní restauraci, dvě pivka a šlo se spát, Noc na karimatce v tělocvičně plné lidí byla v našem fyzickém stavu spíše utrpením, než odpočínkem, ale to bylo stejné pro všechny tam.

S Michalem a Štrynclíkem jsme se nejdříve shodli, že už nikdy víc, ale s odstupem času za sebe musím říct, že ještě někdy určitě :) Byla to pro mě především hodně cenná zkušenost, jak co se týče poznatků o vlastním těle, tak i o tréninku, který je na akci podobného ražení potřeba.
A co se týče umístění nakonec z toho bylo celkové 43. místo v kategorii sport a 28. v kategorii muži do 40 let. A cílový čas 17hodin 54minut.




 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Karel Karel | 18. července 2013 v 10:23 | Reagovat

Nějaké podobné medaile jsem viděl i na www.garko.cz Paráda :)

2 cykloturista cykloturista | Web | 13. srpna 2013 v 12:36 | Reagovat

Ja sa takýchto podujatí nezúčastňujem, jazdím prevážne vo dvojici. Ale rád si prečítam aj o iných miestach, ako som sám navštívil, aj o akciách, na ktoré asi nemám. A nedávno som začal písať svoj blog o cykloturistike. A o trasách, ktoré mám zjazdené. Možno niekomu pomôžu.

3 Andre Andre | E-mail | Web | 15. října 2013 v 11:02 | Reagovat

Každopádně respekt všem, kteří to uběhnou a dokončí. Přijde mi to až nadliský výkon.

4 Petra H. Petra H. | 3. března 2015 v 14:39 | Reagovat

Ahoj,souhlasím, klobouk dolů všem! Kdybyste někdo hledal kamarády na trénování ať už běhání nebo jakéhokoli sportu. Mrkněte na :http://www.sportcentral.cz/

5 WaclawU WaclawU | E-mail | 17. ledna 2017 v 16:07 | Reagovat

Chtěli byste zvýšit návštěvnost na quassar.blog.cz několikrát? Hledat v google: Masitsu's tricks

6 MarcoA MarcoA | E-mail | Web | 18. ledna 2017 v 10:01 | Reagovat

Velmi zajímavý blog

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama