Život není to co máme, ale to co vydržíme!

Běh

Beskydská sedmička

11. září 2012 v 21:50 | quassar
Na závod Beskydská sedmička jsem narazil na internetu pár dní po jejím prvním ročníku a musím říct, že mě ta "šílenost" hned na první pohled zaujala. O co se vlastně jedná? Pořadatel tomu říká horský maraton, on je to vlastně ultramaraton s ultra převýšením. Podstatou je přechod (ano spíš přechod, celé by to nepřeběhl asi ani Haile Gebrselassie) sedmi tisícovkových vrcholů Beskyd, součet jejichž nadmořské výšky téměř dosahuje himalájské K2. Závod totiž pořádá Libor Uher, což je jeden ze tří českých pokořitelů výše uvedené himalájské hory.

Už loni jsem přemýšlel s kým to půjdu, protože se jedná o závod dvojic (v hobby kategorii i trojic). Nakonec jsem to nějak vypustil a až letos se rozhoupal, že do toho jdu. Bavili jsme se o tom už dřív s Michalem Zavadilem, takže volba parťáka byla téměř jasná. Ještě než odjel na Kavkaz jsme se přihlásili s tím, že začneme po jeho návratu trénovat.

12. srpna jsem měl triatlonový vrchol sezony, takže trénink na sedmičku jsem chtěl začít až potom. V plánu byly "ještědy" a dlouhé tři až pětihodinové běhy. No nějak to nevyšlo podle představ, Ještěd nebyl žádnej, dlouhý běhy přes tři hodiny jen dva a k tomu pár cca 2,5 hodinových běhů v kopcích. Bohužel cca 14 dní před závodem mě po jednom tréninku začal bolet kotník a abych svoje tělo pořádně potrápil, běžel jsem s touhle bolístkou jeden den z Liberce do Nového Města a další den zase zpátky. Kotník opuchl, takže následoval týden bez tréninku. Když už to vypadalo, že to bude ok, šel jsem triatlon v Hrádku, po kterém jsem zjistil, že to ok rozhodně není. Takže poslední týden před sedmičkou jsem skoro nevytáhl paty (vlastně spíš kotníky) z baráku a jediný můj pohyb byl přesun do a z práce. Nohu jsem mazal různejma ibalginovejma mastma, ibalgin jsem do sebe futroval i zezhora, nicméně otok nemizel a noha bolela dál. Upřímně řečeno se mi na tu sedmu vůbec nechtělo, ne že bych nevydržel trochu bolesti, ale měl jsem strach, že si tu nohu zku...m definitivně.

V pátek po dvanácté nás vyzvedl Štrynclík s rodičema a jelo se do Frenštátu pod Radhoštěm. Dorazili jsme tam nějak okolo půl šesté večer, Pavel čekal na Tomáše Petrečka a my se šli odprezentovat. Pak následovala večeře, převlečení do závodního, příprava batohů a jelo se do Třince na start.

Ještě než začnu psát o samotném průběhu závodu, je možná dobré uvést co nás vlastně čekalo. Trasa pro kategorii Sport do které jsme se přihlásili měřila 95 km a vedla překvapivě ne přes sedm, ale dokonce přes osm kopců. Převýšení pořadatelé naměřili na 5430 metrů, reálně to ale prý bylo přes 5600.

Start byl původně stanoven na desátou večerní, trošku se to ale zpozdilo, takže pomyslný startovní výstřel zazněl asi pět minut po půl jedenácté. Na trasu nás vyvedla dakarová Tatra, kterou šoféroval samotný Karel Loprais. Na náměstí v tu chvíli bylo všech cca 1500 přihlášených dvojic, takže si určitě dokážete představit, že to byl pořádný dav, který vyrazil vstříct beskydské výzvě. My byli díky Štrynclíkovi nachystaný hned za tatrovkou, takže jsme se vůbec nezdrželi a vyrazili hned s největšími vlčáky. Klusali jsme celkem svižně, mě příšlo, že až moc svižně, takže jsem se snažil Michala trochu zpomalit. Sice nám utekla první skupina, ale bylo nám jasné, že je to hodně dlouhé a přepálit to hned na začátku by mohla být velká chyba. Asi po pěti kilometrech běhu do mírného kopce se terén zvedl, skupina nejrychlejších v tu chvíli jako jeden muž přešla z běhu do chůze, později jsme se dozvěděli, že prostě Štrynclík zavelel a šlo se :)
První kopec se jmenoval Velký Javorový a měl 1031 metrů. Šlo se po sjezdovce, ale i tak musím říct, že to bylo spíš zatím na rozdejchání. Kousek za vrcholem se trasa Sport rozdělila s trasou Hobby, "sporťáci" (a my s nima) šli dolů, "hobíci" si dali hřebenovku rovnou na další vrchol. Sestup do Řeky měl nějakých 480 metrů a probíhal v celkem těžkém terénu. Skoro celé jsme to běželi, takže jsme dole byli v cukuletu. V Řece jsme byli za 1:32, jak jsem koukal posléze do výsledků, tak jsme byli na tomto mezičase pouhou minutku za Liborem Uherem a asi osm minut za Pavlem Štrynclem s Tomášem Petrečkem. Takže mám pocit, že jsme to maličko přepískli.

Další výstup začal opět pozvolně, stoupalo se na Ropici (1082 metrů). Už zezpoda jsme viděli obrovský roj čelovek, to se totiž na trať před nás dostali hobíci, kteří, jak jsem uvedl výše, nesestupovali a posléze nevystupovali. Za Ropicí byl první bufet, takže nám bylo jasné, že musíme máknout, abychom dole nestáli ve frontě. Michal za to vzal a šestisetmetrový sestup jsme seběhli opravdu výborně, dole před náma už byli již jen ti opravdu nejlepší, takže doplnění vody a zblajznutí banánu zabralo minimum času.

Třetí kopec byl Travný, který jsme ohodnotili sami jako "jedničku" (první kategorie stoupání - viz grand tour v silniční cyklistice). Kopec měřil 1203 metrů a převýšení činilo 728 metrů. Michal si zde, podle svých slov, prožil svojí první menší krizičku, sice maličko při výstupu ztrácel, ale musel se kousnout, protože já vůbec nepoznal, že se trápí. Další občerstvovačka byla v obci Krásná (500 metrů nad mořem),dorazili jsme tam téměř přesně po pěti hodinách závodu, moc jsme se nezdržovali, protože další kopec před námi bylo už stoupání takzvané Horse category.

Lysá Hora je nejvyšší kopec Beskyd a se svými 1324 metry opravdu budila respekt. Po asfaltu to ještě šlo, ale jakmile jsme vlezli do terénu na mě hned po Michalově hlášce, ať mu moc neutíkám, vlezla největší krize mýho života. Chtělo se mi hrozně spát, bolelo mě břicho, motal jsem se jak opilej a vůbec mi to nestoupalo. V jednu chvíli už byla bolest břicha nesnesitelná, takže jsem byl nucen zaběhnout do lesa a pokusit se vyprázdnit. Bolest břicha sice zmizela, krize bohužel ne. 824 metrů převýšení jsme šli nekonečnou hodinu a třičtvrtě a před nás se dostalo neuvěřitelné množství soupeřů. Michal byl opravdu trpělivej, ale věřím, že ho to v tu chvíli asi moc nebavilo. Vrchol Lysé Hory byl ještě potmě, ale při sestupu dolů bylo jasné, že brzy začne svítat. Doufal jsem, že sestup bude výrazně lepší, což se bohužel nepotvrdilo, takže dolů jsme šli další hodinu a čtvrt. A opět se přes nás valili hordy soupeřů. Navíc jsem neustále zakopával, takže jsem si pravej palec nakopl asi desetkrát. Ještě před Lysou horou jsme měli průměr téměř 7 kilometrů na hodinu, což bylo na nás opravdu výborný, bohužel Lysou jsme šli celé tři hodiny (bylo to 12 kilometrů). Upřímně musím říct, že jsem si vůbec nedokázal představit, že v tom stavu budu pokračovat dál a jediným mým přáním bylo někde se svalit a spát. Ještě mě k tomu všemu začal dost bolet výše uvedený kotník. Na občestvovačce jsem snědl kus rohlíku a klobásy, nacpal do sebe gel a ibalgin. Zvedli jsme se, že jdeme dál.

Čekal nás Smrk (1276m) a také největší převýšení závodu (nějakých 840 metrů). Doufál jsem v zázrak a on se opravdu stal. Už na asfaltovém začátku jsem cítil, že už je to opravdu o něčem jiném a když jsme se dostali do terénu, dá se říct, že jsme skoro letěli. Nakonec z toho byl náš nejlepší výstup v závodě a zaříznutí spousty soupeřů, kteří nás předtím pokořili na Lysé. Z vrcholku Smrku byl asi pěkný výhled, jenže my jsme jenom orazili kartičku a frčelo se dolů. Už předtím jsem kvůli kotníku zakázal Michalovi běhat kamenitě sestupy, takže seběh začal až o kus niž, kde kamení přešlo v šotolinovou lesní cestu. Tam se nám opět povedlo předběhnout většinu dvojic, které byly v dohledu, tedy až na dvě děvčata, která odolávala až na občestvovačku v Čeladné (kde nám hned utekly :)). Tam jsme potkali odstoupivšího Libora Uhera, natlačili do sebe polívku, doplnili tekuté zásoby a šlo se dál.

Výstup na Čertův mlýn byla už zase jenom "jednička", protože převýšení sedmset metrů už se nám do našeho hodnocení jako horse category nehodilo. Tempo se nějak ustálilo a my pomalu začali opět tuhnout, pro změnu oba. Tentokrát už to nebyla krize, která přejde, ale spíš postupná ůnava kolen, stehen a dalších částí nohou. V tu chvíli jsme byli na trati nějakých necelých dvanáct hodin a před sebou jsme měli ještě kromě Čertova mlýna další tisícovku Radhošť a pak už poslední kopeček Velký Javorník. Po sestupu do Ráztoky jsme se dozvěděli, že vítězem se stál náš kamarád Pavel Štryncl s Tomášem Petrečkem, což nám dost zvedlo náladu a trochu i morál, každopádně unaveným nohoum to bylo šumák.
Stoupání na Radhošť se nám s ubývajícími silami zdálo nekonečné, znovu a znovu se před námi objevoval horizont, abychom hned po chvíli záhledli horizont další. V tu chvíli už jsme se takříkajíc belhali, to že máme před sebou ještě jeden sestup a další horu, se nám zdálo šílené. Pří sestupu do Pinduly (krásnej název, ten mi zůstane v mysli navždy :) Michalovi došla voda v kejmlu, takže jsme se domluvili, že si na posledním kopci, tedy Velkém Javorníku, dáme pivo.

Převýšení 390 metrů se nám zdálo jako nic, jenže to jsme netušili, že nás nejdřív čeká Zadní Javorník, Malý Javorník a také, že v Beskydech 1,5 kilometru znamená spíš 2,5 kilometru. Pivo na Velkém Javorníku bylo příjemné osvežení a trochu nás nakoplo do finálního sestupu. Už skoro dole nás předběhly asi čtyři mixy, které bojovaly o stupně vítězů, ale to nás nechalo zcela chladnými. Domluvili jsme se s Michalem, že běh předvedeme, až ho bude komu předvádět. Na poslední louce před Frenštátem si hrály mladé maminky s dětma, takže jsme přešli do běhu, který nám vydržel až do cíle. Na nějaké slavení nebyly síly a vlastně ani nálada, protože jsme měli zato, že jsme skončili hodně hlubovo v poli poražených. Čas byl o nějaké dvě hodiny horší, než jsme doufali, takže jsme sedli, vypili pivo a zafandili dalším soupeřům.
Večer už proběhla jen pizza v místní restauraci, dvě pivka a šlo se spát, Noc na karimatce v tělocvičně plné lidí byla v našem fyzickém stavu spíše utrpením, než odpočínkem, ale to bylo stejné pro všechny tam.

S Michalem a Štrynclíkem jsme se nejdříve shodli, že už nikdy víc, ale s odstupem času za sebe musím říct, že ještě někdy určitě :) Byla to pro mě především hodně cenná zkušenost, jak co se týče poznatků o vlastním těle, tak i o tréninku, který je na akci podobného ražení potřeba.
A co se týče umístění nakonec z toho bylo celkové 43. místo v kategorii sport a 28. v kategorii muži do 40 let. A cílový čas 17hodin 54minut.




Pražský maraton 2011

4. června 2011 v 12:23 | quassar
Na Pražský maraton jsem byl stejně jako na půlmaraton přihlášen dlouho dopředu, vlastně ještě před koncem loňského roku, díky čemuž jsem ušetřil několik stokorun. Bohužel díky několika okolnostem jsem se na něj nepřipravil tak, jak by si tato trať (a hlavně moje tělo) zasloužila. Maraton je trať, která se opravdu nedá běhat bez tréninku, což jsem nakonec na vlastní kůži (klouby, svaly atd) pocítil.

Dva dny po Císařovi mě bohužel začala poměrně dost bolet achilovka, ale místo odpočinku jsem absolvoval celkem náročné soustředění na silničkách v Rakousku. Po něm jsem si sice dal pár dní oraz, ale achilovka bolela stále. Tak jsem si říkal, že to "přeperu" a sportoval dál, leč vůbec neběhal, protože jsem si myslel, že běháním to jenom zhorším. Termín maratonu se blížil a s ním se neustále nabízela otázka - "nemám se na to vykašlat?". Jenže červíček hlodal, bylo mi jednak líto zaplaceného startovného (1000 Kč) a za druhé jsem se na maraton opravdu těšil. A když i Bezďa řekl, že do toho jde, tak už bylo vlastně rozhodnuto. Leč běžecký trénink od Císaře (tedy celé tři týdny) nebyl ani jeden jediný. Bude to bolet - to bylo jasné jak mě tak i Bezďovi.

Vzhledem k tomu, že start byl v neděli již v devět hodin ráno, vyrazili jsme do Prahy v sobotu k večeru. Cestou k autobusu jsme potkali ještě Mojdu, takže bylo ještě těsně před odjezdem jedno pivo v libereckém Plauditu. Pak už jenom žlutým autobusem do Prahy na Čerňák a metrem k Bezďově švagrové, která se o nás bezvadně postarala. Ráno v půl sedmé budíček, rychlá snídaně a vyrazili jsme směr Staroměstské náměstí, kde závod startoval. Tou dobou už se tam pohybovalo několik tisíc běžců a v úzkých uličkách pražského historického centra byla docela tlačenice. Celkem bez problémů jsme našli naštěstí ještě volné Toi-Toiky, rychle se převlékli, odevzdali batoh do depotu a šlo se na start. Startovní sektor H sliboval, že budeme stát v nějaké postranní uličce vedoucí ke Staromáku a také, že ještě několi minut po startovním výstřelu se budeme líně loudat směrem ke startovní bráně. Ani povídání hlavního spíkra nebylo v našem sektoru slyšet, což naštěstí nahradila vtipná pomocná moderátorka, která se celkem navážela do našich slovenských bratrů, kteří večer předtím po prohře s Finskem definitivně vypadli z Mistrovství světa v hokeji.

V devět jsme slabě slyšeli celkem nečekaně startovní výstřel, já zmáčkl stopky a celá masa lidí se začala pomaličku pohybovat. Nám s Bezďou trvalo dvěapůl minuty, než jsme se dostali ke startovní bráně, pod kterou se začalo konečně trošku běžet. První dva kilometry byla rychlost hodně pomalá, tempo odhaduji tak 5:40 na kilometr. Pak se to již maličko natáhlo a šlo trochu běžet. Chtěl jsem, vzhledem k tomu, že jsem nevěděl co achilovka, běžet pomalu a hlavně s Bezďou, jenže ten po třech kilometrech hlásil močící pauzu, takže jsme spolu moc dlouho nevydrželi. Na pátým kilometru jsem zjistil, že achilovka bolí míň než jsem čekal, takže jsem trochu zrychlil. Kilometry utíkaly jak splašený, nakonec běh historickou Prahou fakt stál zato, takže závod celkem odsejpal. Kudy jsme běželi vám přesně neřeknu, nakonec mrkněte se sami, každopádně průběh přes Karlův most byl opravdu ohromný zážitek.

Druhou desítku jsem dokázal celkem zrychlit, takže se hrozně rychle přibližovala půlka závodu, tedy půlmaraton. Mezičas jsem na něm měl o necelou minutku horší než loni na Kladně a pocitově se mi běželo výborně, takže jsem začal doufat v čas pod 3:20. Třetí desítku jsem běžel taky velice slušně, ale s přibývajícími kilometry mě začaly čím dál tím víc bolet netrénované nohy. Tělo chtělo běžet stále stejně rychle, ale nohy se vzpíraly. No a najednou tu byl třicátý kilometr a ja se začal cítit jako kdyby mi je přejel parní válec. Následovalo rapidní postupné zpomalování a spousta běžců, okolo kterých jsem se mezi desátým a třicátým kilometrem prohnal, mě začala předbíhat. Netrpělivě jsem vyhlížel každou kilometrovníkovou tabuli a přišlo mi to nekonečné. 38. kilometr, kde jsem měl v plánu zrychlit jsem minul tahajíc už skoro nohy za sebou a do cíle ještě více než 4 km. Nohy dávaly do mozku povel "vykašli se na to, to už na pohodičku dojdem, my už nemůžem", ale mozek se nedal "žádný takový, jen pěkně utíkejte, přece to tomu Kváskovi nezkazíte". Takže nohy běžely, ke konci odhadem opravdu hlemýždím tempem okolo 6 minut na kilometr. Blížil se cíl a okolo mě probíhali bez přehánění desítky závodníků. Pařížská, poslední ulice vedoucí na Staromák mi přišla někonečně dlouhá, ale věděl jsem, že za ní už to utrpení opravdu končí. Cedule 42. km a už jenom 195 metrů do cíle. Nevím, kde se to v nohách vzalo, ale najednou chtěly finišovat. Šlo se na to a drtivým finišem (tempo asi 5 min na km :)) jsem předběhl nakonec dva běžce, což se ukázalo jako zásadní - místo 888. místa jsem byl 886. :)

Po doběhu jsem čekal uvolnění, nohy přestanou bolet a všechno bude ok, leč chyba lávky. Jestli nohy bolely při běhu, tak při chůzi to bylo ještě hořší. V cíli jsem potkal již osprchovaného Luboše Fleiberka, který mi to i ve svých třiapadesáti letech (smekám) nandal o osm minut. Já bohužel nebyl v tu chvíli ani schopen udržet se pořádně na nohou, takže jsme moc nepokecali. Krok za krokem jsem se přesouval pro batoh a s vidinou toho, že si pak někde sednu. Převlíkl jsem se a našel dokonce i místo k sezení (přijít za mnou stodvacetiletá babička, že chce sednout, nevím co bych dělal :)) a čekal na Bezďu. Vzhledem k tomu, že trénoval hodně podobně jako já, bylo mi jasné, že taky po doběhu nebude úplně fit, ale vůbec jsem netušil za jak dlouho po mě může být v cíli. No netrvalo dlouho a objevil se, chodil taky jak po baštonádě od egyptského lovce lidí (doporučuji přečíst knihu Lovci lidí od Karla Maye), takže jsme se moc nezdržovali a vzhledem k velkému hladu se vydali hledat nějakou občestvovnu. Po běžeckých závodech mi vždycky chutná nejvíc hambáč od Mekáče a to byl náš cíl, jenže já se při stání ve frontě v šíleným vzduchu málem složil . Takhle rychle blbě se mi možná neudělalo už několik desítek let, zachránil mě až čerstvý vzduch, stát tam ale o minutu dýl tak tam sebou asi říznu. Asi to bylo z kombinace hnusnýho vzduchu, velkýho hladu a ještě větší únavy, nevím. Po bigmacu a hranolkách už všechno bylo v naprostém pořádku a my se začali pomalu přesouvat na metro. Co připomínala naše chůze nedokážu napsat, ale spíš než chůze to byly trhané pohyby zrovna ne moc dobře zkonstruovaných robotů. Největším utrpení představovala chůze po schodech, nebýt tam pevné zábradlí, tak se tam ploužíme snad ještě teď. Přesun zpět do bytu trval snad dvě hodiny, ale povedlo se. Pustili jsme si televizi a udělali dobře, naši hráli poslední zápas v osmifinálové skupině s Ruskem.

No a pak už jenom následoval přesun znovu na metro, tím na Černý Most a opět žlutým busem do Liberce. Byly jsme dost vyprahlí, takže dvě pívka a utopenci Na Kopečku byla příjemná tečka za celým dnem. Jak jsem pak večer usnul ani nevím, asi jako kdyz mě do vody hodí.

Můj druhý maraton se povedl. Pod 3:20 to nebylo a ani osobák jsem si nezlepšil, nicméně zážitek úžasnej, jak pozitivní (samotný závod), tak i negativní (to jak se cítilo po závodě tělo). No rozhodně si na něj budu dlouho pamatovat :)

Startovní číslo: 1765 - KVASNIČKA DANIEL
Kategorie: AMM
Rok narození: 1978


SplitTimemin/KmDeltamin/KmRealTime
Km 100:51:325,090:51:325,090:48:55
Km 201:37:534,530:46:214,381:35:16
Km 21,0971:43:044,530:05:114,431:40:27
Km 302:24:494,490:41:454,412:22:12
Finish3:30:564,591:06:075,253:28:19

Pražský půlmaraton

12. dubna 2011 v 21:41 | quassar
První vrchol sezóny (když nepočítám Jizerskou padesátku) jsem si vybral již pár dní před vánoci, důvod byl prostý, ušetřit peníze. Do konce loňského roku, bylo totiž startovné za "pouhých" 650 Kč. Půlmaraton v Praze jsem chtěl hodně běžet, veřil jsem, že to bude super akce a doufal jsem, že si zlepším osobáček na této trati, takže jsem ty peníze za závod utratil.

Na akci jsem trénoval dlouho dopředu, do běhu jsem se opravdu pořádně opřel již v listopadu a i když se mi v posledních třech měsících nepovedlo naběhat to co jsem chtěl, veřil jsem, že výkon nebude z nejhorších. Dlouho to vypadalo, že tam pojedu sám, nakonec tomu tak nebylo a musím říct, že i díky doprovodu jsem si závod a hlavně celý den užil :)

V pátek večer jsem skočil do postele již chvíli po desáté a doufal jsem v pohodový spánek do půl sedmé ráno. Abych nezapomněl musím tu moc poděkovat Ségrošce, která vystála nepříjemnou frontu a vyzvedla mi již ve čtvrtek číslo s čipem. Ale když se vrátím zpět ke spánku, "díky" bouchajícímu topení (a přiznám se také díky lehké nervozitě) jsem se probudil ve čtyři ráno a už jsem nedokázal usnout. Z postele jsem vylezl v šest hodin a když jsem postavil na nohy, dokázal jsem si představit, že budu dělat úplně vše, jenom ne závodit. No nohy mě bolely jako bych zrovna doběhl maraton :) Ve tři čtvrtě na osm jsem měl sraz s Kaťou na Fugnerce, nastoupili jsme do žlutého busu a jelo se do Prahy. V autobuse jsem si opět potvrdil, že jak jsem starej, tak jsem blbej, nebudete tomu věrit a budete si klepat na celo a možná bych to na sebe asi neměl ani napráskat. Ale jo, tak já to teda řeknu. Já pitomec si dal v tom buse kafe. Jistě víte co se říká o kafi a ona to je bohužel pravda, jak jsem se při závodě přesvědčil. No zkrátka ještě před závodem jsem byl třikrát a v okamžiku startovního výstřelu jsem už zase potřeboval :( Ale zpět k busu, cesta proběhla naprosto v pohodě, metrem jsem pak dojeli na Můstek a po svých jsme došli na místo startu i cíle k veleznámému Rudolfinu.

Všechno už tam běželo jak na drátkách, vyzvedl jsem si jenom finisherské tričko (tady musím poprvé pochválit pořadatele, jsem zvyklý dostávat obyčejné tričko nevalné gramáže s nějakým potiskem, tentokrat jsem dostal luxusní běžecké triko značky Adidas, odhadem jen to triko stojí minimálně osm set někde na prodejně v centru Prahy) a začal se připravovat na závod. Nezbytné protahování, ladění tkaniček, kontrola vizáže, mezítím vzdálená zdravice Standovi s přítelkyní, občas nějaké to odskočení do kadi, pardon teď se tomu říká jinak - tedy toitoi budky.


Ve tři čtvrtě na dvanáct, jsem veškerou bagáž naložil Kátě na záda, nasoukal do sebe gel a šel si stoupnout do prominentní první vlny. Číslo 155, to bylo ten den to nejdůležitější (aspoň pro mě). Chvilku před startem jsme si poslechli ještě několik rozhovorů (Jirka Ježek - běžel, Martina Sáblíková - neběžela a pár dalších). Ještě zazněla nezbytná melodie z Rockyho a pak už nám pan primátor písknul, vlastně odstřelil start. Vzhledem k tomu, že jsem byl pár metrů za startovní čárou, běžel jsem prakticky okamžitě. Musím říct, že startovat z první vlny je opravdu velká výhoda, člověk může hned běžet to co potřebuje. No každopádně to byl ze začatku pořádněj kalup, mezičas na prvním kilometru jsem nezachytil, druhý kilometr už ano, z předpokládaných osmi minut to bylo 7:26. Věděl jsem, že tímhle tempem doběhnu tak deset kilometrů a zdechnu, takže jsem zvolnil. Aspoń jsem si to myslel, stopky říkali něco jiného, třetí kilometr byl za 3:48. Běželo se mi, ale dobře tak jsem to přestal řešit a hnal se hlava nehlava. Na pátém kilometru z toho byl minutový náskok proti plánu. Bohužel už tam jsem udělal první chybu, vynechal jsem občerstvovačku. V tréninku jsem zvyklý běhat i dvě hodiny bez pití, tady ale bylo možná dvacet stupňů a napít jsem se rozhodně měl. Na šestém kilometru mi dost pokleslo sebevědomí, to když se kolem mě prohnala dívčina asi o 40cm menší než já. Další pokles sebevědomí přišel o kilometr dále, když mi to samé udělal pán, kterému jsem odhadoval 60+. Nakonec podle výsledků jsem zjistil, že mu bylo dokonce 63 a v cíli mi dal něco přes minutu. Smekám pomyslný klobouk, kdepak já v těhle letech budu (snad ne pod drnem).

Na sedmém kilometru přišla první krizička a první kilometr přes 4 minuty. Krize naštěstí trvala jen asi právě ten jeden kilometr, potom jsme se dostali zas mezi lidi a věřte, že fandící Pražan vás dokáže pořádně vyhecovat :) Brzy jsme byli na desátém kilometru, který nás opět přivedl k Rudolfinu a následoval první přeběh Mánesova mostu. Z kandelábru na mě mávala fandící Kátěnka, takže jsem přidal do pedálů vlastně do maratónek a zrychlil. Kousek za mostem byla i občerstvovačka, tu už jsem nevynechal, i kdyz asi půl deci vody taky nebyl žádný velký zázrak :( Čtrnáctý kilometr a druhá krize, ale když jsem vidět pajdajícího štafetmana, který kulhal už kilometr po předávce, začal jsem se cítit jako king, že pořád ještě běžím. Na patnáctém kilometru jsem očekával občerstvovačku, bohužel marně. Ve chvíli, kdy jsem si říkal, že už asi žádná nebude, se nečekaně vynořila na kilometru šestnáctém, což byla moje záchrana. Kelímek s vodou na hlavu, kelimek s joňtákem do pusy. A joňták zafungoval prakticky okamžitě, zase jsem byl schopen běžet časy okolo 4 minut na kilometr. Blížil se cíl, soupeři zrychlovali, a i když mi závěry závodů většinou jdou, tentokrát jsem byl spíše předbíhán. Ve chvíli kdy jsem znovu uviděl Mánesův most, věděl jsem, že se ještě musím aspoň trošku kousnout. Povedlo se a uhájil jsem svoji pozici. V cíli jsem dostal medajli, pití i pusu a šel jsem na domluvené místo, kde jsme se měli sejít s Káťou. Cestou jsem si stihl ještě nechat vyrýt na medajli jméno a čas (za "symbolických" 200). No a pak už jenom vyprávění dojmů mojí věrné společnici, společně jsme pak šli ještě zafandit dobíhajícím soupeřům. Věřte nebo nevěřte, dobíhali ještě hodinu a půl potom, co jsem se v cíli ocitl já. Takže jsem asi neběžel úplně špatně :)


Když doběhl i pán co to celé běžel pozadu jsme se rozhodli, že potěšíme naše žaludky nějakým tím zdravým pokrmem a vydali jsme se najít nějaký ten fastfood. Konkrétně to byl mekáč a tam jsme si pořádně nacpali bachory :) A pak už jenom úprk na metro a poté cesta busem do Liberce.

No a závěrem ještě mále shrnutí. Tajně jsem doufal v čas pod 1:25, což se i skoro povedlo, chybělo dvacet vteřin. Ale vzhledem k dost velkému teplu, tomu že jsem se pořádně nevyspal a také vzhledem k výše uvedené chybě s kafem jsem byl nakonec s časem velice spokojen. Cílový čas od výstřelu jsem měl 1:25:30 což je tempo 4:03 na kilometr, čistý čas mi vyšel na 1:25:19, což je zlepšení osobního rekordu z loňska o téměř dvě minuty. Vylepšil jsem si o osobáček na 10km, mezičas mi spočítali na 0:38:57. Více v následné tabulce:

Startovní číslo: 155 - KVASNIČKA DANIEL
Kategorie: AMM
Rok narození: 1978

SplitTimemin/KmDeltamin/KmRealTime
Km 50:19:113,500:19:113,500:19:00
Km 100:39:083,540:19:573,590:38:57
Km 150:59:523,590:20:444,080:59:41
Finish1:25:304,030:25:384,121:25:19

A úplným závěrem bych chtěl moc moc poděkovat mému doprovodu Kátěnce, starala se o mě jak o vlastního :)

PS: málem bych zapomněl, ve výsledcích jsem se objevil na 150. místě, nevídáno neslýcháno, taťka tomu dlouho nevěřil. Dokončilo nějakých 7700 běžců. No zkrátka takovéhle umístění jsem absolutně nečekal :)

Kladenský maraton

27. listopadu 2010 v 13:02 | quassar
Nějak mám méně a méně volného času, takže články v mojem blogu nepatří zrovna k aktuálním. Kladenský maraton proběhl 18. zaří a teď už je konec listopadu. Jsem ostuda :) Ale i tak se s vámi podělím o své dojmy.

Maratón pro mě byl vlastně celý život takový nedostižný cíl. Táta běhal, tak jsem s ním jako malý špunt na pár maratonech byl, když jsem byl pak větší a začal taky trošku běhat i deset kilometrů mi přišlo hrozně moc, natožpak 42. O absolvování maratonu jsem začal přemýšlet až loni, když jsem se do běhání trošku více obul. Druhá věc je, že už mi je přes 30 a přeci jenom vytrvalost a vůli nemívá člověk hnedka ve dvaceti.

Na Kladenský maraton me upozornila Hanka Štrynclová, která ho před několika lety také absolvovala.  Během roku jsem shromažďoval další informace o tomto závodu, ale definitivní rozhodnutí padlo až začátkem prázdnin. Věřit v jeho uběhnutí jsem vlastně začal až když jsem v Liberci v poměrně slušném čase (napoprvé) absolvoval půlmaraton. Běžeckému tréninku jsem moc nedával, přeci jenom v létě je pro mě disciplína číslo jedna hlavně cyklistika, tím neříkám, že jsem vůbec neběhal, červen - 89km, červenec - 83km a srpen - 72km. Pořádně běhat jsem začal až v září, bohužel týden před závodem jsem hodně nepříjemně spadl při triatlonu na kole a natloukl si holeň. Ještě ve čtvrtek jsem si nebyl jist jestli do toho půjdu, ale 8km běh bez bolesti rozhodl - ano jde se na to :)

Přišla sobota, brzký ranní odjezd z nové Vsi bohužel nepomohl a my měli zpozdění, chvilku to vypadalo, že to ani nestihnem. Naštěstí jsme se pak pořádně zorientovali a v 9,15 jsme byli na Kladně.  Rychle jsem se přihlásil, převlíkl a šlo se na start. Na startu bylo cca 160 lidi, což je proti bike maratonům zlomek, ale atmosféra byla také velice dobrá. Několik štíhlých černochů dávalo tušit, že se poběží celkem rychle.

A byl tu start! Dvakrát jsme oběhli pro diváky stadion a šlo se do prvního kola. Běh probíhal pěkným parkem a každé kolo měřilo pět kilometrů.  Nejdříve jsem se pohyboval zhruba v půlce startovního pole a běželo se mi dobře. Na stopkách jsem si nastavil čas 4:50 na kilometr, ale běžel jsem o cca 10s/km rychleji a nevěděl jsem co to se mnou udělá. Každé druhé kolo jsem se snažil napít a dostat do sebe i něco pevného. Gely jsem neměl, takže občestvování většínou řesil kus čokolády nebo rozinky s cukrem. Půlmaraton jsem mel za 1:40 a pořád se mi běželo moc dobře. Páté a šěsté kolo jsme se s dvěma spoluzávodníkama trošku honili, přišlo mi, že tempo šlo dost nahoru, což se nakonec ukázalo jako chyba. Od třicátého kilometru mě poměrně dost začaly pálit stehna a neustále se to zhoršovalo.

V předposledním sedmém kole mi seklo a začal jsem se bát, že nedoběhnu, tempo zase šlo rapidně dolů, ale snažil jsem se pořád běžet. Kilometry se zdály být nekonečné, cíl se vůbec neblížil. Do posledního kola jsem se ještě napil, nejhorší bolest povolila a já začal věřit v úspěsné zdolání vysněné distance. Zbývalo šest kilometrů a já si řekl, že se prostě kousnu a zkusím ještě přidat. Na čtyřicátém kilometru mě jeden pořádatel povzbudil tak, že jsem opravdu ještě dost přidal. Stadion se metr po metru blížil a já věděl, že to bude o dost líp, než jsem měl stanoveno. Na čas 3:30 jsem měl opravdu velký náskok a do cíle už moc nezbývalo. Objevil se stadion a já měl na dohled asi tři soupeře. "Ty dám", řekl jsem si. Jednoho jsem předběhl ještě před náběhem na tartan, druhého v prvním kole a toho třetí cca 200m před cílem. Doběhl jsem to nakonec za 3:23:30, svalil se na trávník a byl šťastný, že jsem to zvládl. Bylo z toho celkové 48. místo.

Táta mi skočil pro pivo, ale já nemohl skoro ani vylézt pár schodů k sedačkám. Takhle mě pálily stehna snad jednou v životě. Ale byl jsem opravdu šťastný, že se povedlo. Tímto bych chtěl poděkovat tátovi a jeho přítelkyni Ivaně za super podporu. První pokus se povedl a já s maratony rozhodně neskončil. Už teď plánuju Pražský maraton 2011 :)

Trénink na maraton

27. července 2010 v 17:22 | quassar
Tak jsem loni zas po několika letech začal pořádně běhat a rozhodl jsem se úsilí zúročit na Kladenském maratonu, který se koná 18. zaří 2010. Domluvili jsme se s kamarádem Bezďou, že ho zkusíme a doufám, že nebudu litovat. Bezďa má za sebou již dva absolvované maratóny, takže ví do čeho jde, ale já jsem ještě maratonský novic.

Koncem června jsem si v Liberci vyzkoušel první půlmaraton a byl jsem celkem příjemně překvapen dosaženým časem. Když jsem začal o půlmaratonu uvažovat, říkal jsem si, že bych rád pod 1:45, čím víc se ale termín závodu blížil dával jsem si vyšší cíle. Nakonec jsem si říkal, že to musím dát pod 1:35 a když se všechno povede tak i pod 1:30. Výsledný čas 1:27:08 mě nakonec samotného překvapil, protože jsem celou dobu čekal, že mi dojde. Ale nedošlo a dokonce i na sprint jsem se zmohl. Štrynclík mi to předem spočítal na 4:10 na kilometr, což jsem ještě o 1 vteřinu vylepšíl :)

Co se týče Kladenského maratonu, uvažuji o 3:30, druhá půlka bude myslím hodně bolet, takže o lepším čase radši ani nepřemýšlím. Nějak zatím bohužel díky kolu nemám čas moc běhat, ale daří se mi uskutečnit aspoň jeden 20 kilometrový běh týdně.

Jinak pro zájemce, zde jsou stránky výše uvedeného maratonu: http://www.maratonkladno.cz/
 
 

Reklama